Les Liaisons dangereuses

xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxox

 

kniha # 19 Nebezpečné známosti

název: Nebezpečné známosti
originální název: Les Liaisons dangereuses
autor: Choderlos De Laclos

prvně publikováno: 1782

------------

moje vydání

nakladatelství: Academia (edice Filmová řada)
rok vydání: 2006
počet stran: 416
ilustrace: žádné

Vidíš milá přítelkyně, že držím slovo a že mi čepce a střapečky nezabírají všechen čas; pro tebe mi vždycky nějaký vybude.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Sbohem, má drahá a ctihodná přítelkyně; pociťuji v této chvíli, že náš rozum, zdaleka nepostačující, aby zabránil našemu neštěstí, je zcela nepostačující, aby nás utěšil.

Tento román v dopisech jsem četla podruhé - prvně zůstal nedočtený. Ne že by mi kniha přišla tak špatná, ale chybělo tam větší napětí - obvzlášť, když vím, jak vše dopadne už z filmu. Nyní, více než po roce, kdy sem román otevřela znovu, už mi takový nepřišel.
 

Tato kniha je součástí
Historical Fiction Reading Challenge

Naopak. Vidím v něm tolik věcí, které film nemůže vystihnout. Při mém druhém pokusu jsem si vychutnávala všechny ty intriky pro které já sama nemám ani nejmenší nadání. Vyžadují příliš mnoho invence a systematičnosti - obě tyto vlastnosti zcela postrádám. O to více dokáži ocenit dobře zosnovanou intriku. Hlavně to, že její autor musí myslet dopředu a být před ostatními alespoň dva kroky napřed, neustále přemýšlet a být schopný kdykoli svůj plán od základů přestavět.

Problém nastane v případě, že takový lidé jsou na scéně dva. Byť spolu spolupracují, je jasné, že to nemůže dopadnout dobře. Dříve nebo později se oba navzájem zničí - obvzláště, když si poskytují nevyvratitelné důkazy v podobě bohaté korespondence.

Ďábelské duo Valmont/Merteuil má v knize protiklad Tourvel/Cecilie Volanges (i Danceny). Jsou opravdu jejich dokonalým opakem. Nezkažení, bezprostřední, naivní. Prostě dokonalé oběti. Valmont s Merteuil ve svém jednání zašli opravdu velice daleko. Bez slitování zničili všechny, které si umanuli a nakonec i sebe.

Ochotně přiznávám, že peníze nevytvářejí štěstí; zároveň je však třeba přiznat, že je neobyčejně usnadňují.

Líbit se pro muže znamená pouze prostředek k dosažení úspěchu, pro ženu však to představuje samotný úspěch. A koketování, které se ženám tak často vyčítá, je pouze zneužívání tohoto způsobu nazírání, a už tím potvrzuje jeho správnost.

Vnější krása knih

Tak, a teď si budu stěžovat. Všimli jste si někdy, jak hezké obaly mají knihy třeba od Penguin Books? Jasně že záleží především na tom, co je uvnitř, ale .... Líbí se mi jak vydávají klasickou literaturu v různých edicích (nevím, podle čeho bych se rozhodovala, ze které si knihy kupovat, ale tahle starost mě minula). Anglofonní svět je rozhodně větší a významnější trh než náš český rybníček (a tak se jim investice spíš vrátí), ale proč si nedat trochu záležet. Jestli se někomu obal líbí, je otázka vkusu (stejně jako to, co naleznete uvnitř), ale většinou se asi shodneme, že některé jsou povedenější a jiné méně.

No, a když už si tady tak veřejně fňukám, budu v tom ještě chvíli pokračovat. Miluju mytologii, příběhy ovlivněné folklorem jiných národů stejně jako národní eposy a podobná díla. K takovým jednoznačně patří i Tisíc a jedna noc. Není možné, aby o ní nikdo neslyšel (mám samozřejmě namysli knihu ;-), ale kdo jí má doma v knihovničce?

Hrozně mě zajímalo, jaké jsou příběhy doopravdy, ne převyprávěné televizí nebo jinými autory, ne pohádky. Proto jsem ožila, když jsem se na netu dočetla o plánovaném vydání tohoto skvostu národního písemnictví a navíc v nejvíce ceněném překladu Felixe Tauera! Dokonce jsem byla odhodlaná překousnout nemalou cenu za luxusní vydání (i když bych ocenila edici pro chudší; já nepotřebuji knihu do sběratelské edice, abych si jí doma držela pod sklem, ale knihu do postele, na zahradu ...). A pak přišla sprcha. Knihy jsou samozřejmě bohatě ilustrované - a v tom vězí můj hlavní a v podstatě jediný problém. Mám dát téměř tisíc korun za jednu knihu, která má tak ohavné ilustrace? NE! Jasný, není to katastrofa za kterou bych chtěla někoho praštit v případě obvyklého vydání, ale dlouho připravovaná edice, významná kniha, luxusní vydání - nemalá cena ... z obrázků by na mě měl přímo dýchnout orient. A vono nic. Totálně nic. Tohle bylo vlastně moje jediné a největší knižní zklamání z minulého roku. Stále nepřestávám doufat, že soubor vydají jindy a jinak.

Změna názvu

Nevím, jestli si někdo všiml (kdo je zde poprvé, tak chápu, mohl těžko), že jsem přejmenovala blog - www adresa zůstává stejná, ale název se změnil.

Název blogu totiž vůbec nebyl můj nápad. Inspiroval mě blog uživatelky Allie A Literary Odyssey (mimochodem - je skvělý, velice ráda a často ho navštěvuji). Dlouho jsem nebyla schopná přijít na nějaký svůj vlastní název. Celou dobu mě to štvalo. Konečně se mi ale po takové době podařilo najít nové slovo. Jméno Knihovela trochu zavádí k výrazu telenovela - nejdřív se mi to nelíbilo. Telenovely já opravdu nerada a navíc je dnes takovým trochu hanlivým, směšným slovem. Pod telenovelou si už snad nikdo nepředstaví nic hezkého. Naopak. Ale pak, když se mi vše rozleželo v hlavě, proč si z toho nevzít pozitivní a ostatní neodsunout do pozadí. Koncovka - ovela mi evokuje něco dlouhodobého, nekonečného, což jsem vyjádřila i podtitulem "my personal neverending story of reading" (prosím, jestli je to anglicky špatně, napište mi to; angličtinou jsem téměř nedotčená, mea culpa). Chtěla jsem zvolit český podtitul, ale všechno mi znělo tak divně - můj čtecí nekonečný příběh? Všechno znělo přihlouple. Takže, vítejte v mé staronové Knihovele.

Krize

Snažím se číst Učitel Viktor Pelc od Bohumila Říhy. Jsem sice téměř na začátku, ale mám obavy, jestli zrovna tento román nezapadne mezi knihy s tagem nedočtené. Rozhodně by nebyl první - ani poslední. Ještě pořádně neznám zápletku, ale už teď beru knihu těžko do ruky. Důvody jsou pravděpodobně 2:

• je pro mě poměrně nezajímavá - žádný extra děj, intriky .... prostě to, co mají romány mít
• samý národní výbor ... kniha byla psaná v určité době o nějaké době a to se do ní samozřejmě promítlo; mě to ale prostě hrozně vadí, nevysvětlím vám proč, ale je to prostě tak.

Tak si říkám: " Do kolikáté strany mám dát knize ještě šanci?" Těžký výběr - nepřetáhnout, abych se zbytečně nezabývala něčím z čeho stejně nic nebude, ale zároveň dát knize šanci, aby se mohla "rozvinout". Asi nejzlomovější část je do poloviny knihy - co mě nezaujme před koncem první poloviny, pravděpodobně ani v druhé.

A co vy? Jak obvykle řešíte podobné dilema? Dočíst? Nedočíst? A kdy přichází ten moment, kdy si řeknete: "Tak dost."

kniha # 18 Přísahám a slibuji

název: Přísahám a slibuji

originální název: Přísahám a slibuji
autor: Ota Dub
prvně publikováno: 1977
------------

moje vydání

nakladatelství: Československý spisovatel

rok vydání: 1977

počet stran: 330

ilustrace: žádné

Když slíbil na zemském národním výboru, že nastoupí v Severním Městě na Řece, ihned začal plnit svůj slib do písmene.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Děkuji vám za pozornost, soudruzi primáři, a dnešní aktiv končím."

Lékař Vojtěch Albert se po válce vrací zpět domů z koncentračního tábora. Žádá o místo v Praze, ale je umístěn v pohraničí odkud vyhánějí všechny Němce a na jejich místo je třeba mnoho lidí - lékařů, dělníků, zemědělců ....

Nemocnice je naštěstí dobře zařízená. Přesto je zde mnoho práce. Místo vyhnaných Němců se musí zaučit noví lidé - laboranti, zdravotní sestry, lékaři ... Naštěstí je schopných lidí mnoho. Začíná se užívat penicilín, kterého je neustálý nedostatek. Vojtěch Albert nebere svou profesi jen jako práci, ale jako poslání.

V tom tkví hlavní nadání pro službu lékařskou, v umění odložit sebe a naplnit se tím druhým. Bible by řekla naplnit se svým bližním.

A tak se doktor Albert přenesl přes svůj velký životní nezdar, naučil se sám se sebou zacházet, trénovat se, nedovolit si ohnout hřbet a rýpat se ve vlastní bolesti. Žiješ mezi lidmi a co je komu do tvé komplikace. Chceš mezi nimi žít dál, najdi si tedy nové místo. A hleď, aby bylo důstojnější a pěknější než to, které jsi musel opustit. Hlavu nos zpříma, nemáš důvod ji sklánět, nic jsi neprovedl, jen smůlu jsi měl.

Hrdinové se nerodí v posteli ani na porodním sále, hrdinové se vůbec nerodí. Hrdinou se člověk stane, když ho potká příležitost. To jen básníci hovoří o zrodu hrdiny, skutečnost je vždycky přízemnější.

Růže a láska kvetou bez zábran, neohlížejí se na válku, na krize, na zemětřesení, když přijde jejich čas, rozvíjí se do krásy.

Byl rád, ale nepřeceňoval svůj úspěch. Ars longa, vita brevis, scientia brevissima. Umění má dlouhé trvání, život jenom krátké, ale věda, poznání, ze všeho nejkratší. Co platí dnes, bude už zítra překonáno.

V poslední době je tohle již 3 kniha, kterou čtu a napsal ji lékař/ka. Už hodně dávno jsem se pokoušela číst Ranhojiče od Noaha Gordona, ale daleko jsem se nedostala. Lékařské prostředí pro mě není přitažlivé. Nikdy jsem nekoukala ani na doktorské seriály (počínaje Nemocnicí na kraji města, přes Nemocnici Chicago Hope až po Ordinaci), proto se mi tuhle knihu opravdu načínat nechtělo. Milým překvapením bylo, že kniha vypráví příběhy "lidské". Práce lékaře je radost i starost. Někdy se zadaří, jindy ... Albert není obyčejným lékařem, zajímá se o osudy svých pacientů - jak se jim daří, když odejdou z nemocnice ...
Rozhodně nelituji, že jsem se přesvědčila se čtením románu začít. Líbí se mi i styl, kterým autor píše. Způsob, jakým slova řadí, jak slova vybírá.

kniha # 17 Dopis Kláře

název: Dopis Kláře
originální název: Dopis Kláře
autor: Valja Stýblová

prvně publikováno: 1963

------------

moje vydání

nakladatelství: Československý spisovatel

rok vydání: 1985

počet stran: 195 (kniha má 360 stran)

ilustrace: Karel Teissig

Až do dnešního dne jsem si myslel, že jsem šťasten, Kláro, až do toho osudného okamžiku.

 xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx 

Nenávidět průzračně lhostejné tváře lidí, kteří nic nezavinili, nenávidět matčin soucit, sám sebe nenávidět, anebo, což je ještě horší, sám sobě podle odpustit.

Příběh psaný formou dopisu. Viktor (bezpečnostní technik) píše dopis své ženě Kláře (zdravotní sestra). Manželi jsou krátce - teprve rok. Přesto jejich manželství dostává nemalé trhliny. Částečnou vinu na tom nese i Vikrotova matka, která zasahuje do domácnosti mladých manželů.

Oba jsou tak rozdílní - Viktor, muž typu "kam vítr - tam plášť", ustupuje nejen své matce, ale i vedení továrny, kde pracuje. Jeho prací je stát za zaměstnanci továrny, přesto ustupuje řediteli, aby se mohl plnit plán výroby. Navíc svou práci neodvádí tak, jak by měl. Vše hladce prochází. Ale znáte to: "Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu ..." Mladá dělnice odjíždí z práce na kole, je omámená benzínovými výpary a skončí pod koly automobilu. Viktor měl dohlížet na koncentrace výparů v továrně, ale protože ustupoval řediteli, docházelo k porušování hygienických předpisů. Navíc řediteli neustupoval proto, že by na něj byl vyvíjen nátlak, ale proto, že se chtěl vedení stavět do očí, nemít žádné problémy a hlavně být "nahoře" dobře zapsán. Oproti tomu Klára je naprosto jiná. Přímočará, jakýkoli alibismus, lež, podvod jsou jí naprosto cizí. Narozdíl od svého manžela je i velice oblíbená. O to hůře nese rozpory s tchýní a poté celou situaci okolo úrazu mladé dívky, jejíž rodina jí byla navíc velice blízká. Manžel se pro ní stává zklamáním.

"Člověk se musí učit, učit a zase učit," říkal jsem jim. "Denně se učte, jinak se hromadí neznalosti, které je nutno zakrývat. Ale jednou přijde chvíle a  všechno diletantské z vás spadne jako hezké šaty ledabyle ušité, a budete stát obnaženi a bezradní. Pak už je pozdě, protože dnešní doba je jako rychle jedoucí stroj. Nikdo si nesmí dovolit zůstat pozadu, vypadnout z toho letícího rychlíku."

Kniha není nijak dějově bohatá. Hlavním tématem je odpovědnost. Viktor se ze situace snaží vykroutit jakýmkoli způsobem. K podvodu přinutí i svou ženu, která přijde o všechny ideály, které o svém manželovi měla. Její vystřízlivění je bolestivé. Velice lituji zklamané Kláry - sama v manželství mlčky snášela ústrky od své tchýně, protože věřila, že manžel stojí za ní. Viktor má plnou hlavu myšlenek, jak zamaskovat své profesní pochybení. A Klára se stane jen prostředkem, jak toho dosáhnout. Naproti tomu Viktora mi není líto ani trochu. Ano, udělal chybu. Ano, může se to stát každému. Ale způsob, jakým se snaží ze situace dostat .... je prostě odporný. Kope okolo sebe jak může, je mu naprosto jedno na koho hodí bláto, jen aby on sám zůstal čistý. Chvilkami se sám cítí téměř jako obět. Slaboch, který si není schopen přiznat svůj díl viny a přijmout za ní odpovědnost. Občas v sobě objevuje pocit viny, chuť se přiznat, ale jeho alibismus je silnější. 

Sašenka

název: Sašenka

originální název: Sashenka

autor: Simon Montefiore

prvně publikováno: 2008

------------

moje vydání

nakladatelství: BB/art

rok vydání: 2010
počet stran: 452

ilustrace: žádné

„Románový příběh z neromantické doby“

Takovým podtitulem se chlubí román o dívce z bohaté židovské rodiny. Podle toho, co píší na zadní straně knihy, je hlavní hrdinka Sašenka Zeitlinová skutečná postava (zajímavé, že autor v poděkování píše o Sašence jako o fiktivní osobě, ale takových lidí bylo v revoluci mnoho, je proto možné, že nějaká Sašenka skutečně existovala). Autor knihy Simon Montefiore je historik a autor literatury faktu.

Autor Simon Montefiore o svém románu Sašenka:

Hlavní hrdinka mi byla ze začátku natolik protivná, že jsem si nebyla jistá, zda k ní budu cítit něco jiného než čistou antipatii. Byla by to škoda. Jak bych se o ní mohla bát, prožívat její strach ... kdyby mi lezla na nervy. Naopak bych si spíš přála se jí co nejdřív zbavit. V druhé části to bylo dokonce mnohem horší - už jsem si o ní myslela, že je to blbá bolševická kráva, co sama sebe označuje za intelektuálku.

první část: Petrohrad 1916

Sašenka, členka význačné a bohaté rodiny Zeitlinových, se přidává na stranu bolševiků. Zatím jsou nelegální a tak roznáší letáky, přednáší, získává dělníky na jejich stranu ... To vše pod vedením svého strýčka Mendela. Je permanentně pod dozorem tajné policie a stýká se s členem Ochranky - netuší, že se s ní Sagan stýká jen kvůli informacím. A pak to přijde - revoluce.

druhá část: Moskva 1939

Sašenka téměř čtyřicetiletá - nyní již ne Zeitlinová, ale Palicynová - je ženou vysoce postaveného Palicyna. Píše do socialistického ženského časopisu, je stále zarytou bolševičkou - zbožňuje Stalina i stranu, opovrhuje vším buržoazním - ALE nosí šaty šité v zahraničí, bydlí v domě po ropném magnátovi a vlastní ještě luxusní chatu s americkou ledničkou. K chatě patří i lokaj, řidič (který řídí limuzínu) a chůva. Taková normální socialistická rodinka. Sašenka Palicynová káže vodu, ale sama je denně opitá vínem.

Na tuhle knihu jsem se opravdu těšila, už dlouho jsem okolo ní chodila v obchodě. Ale za druhou část jsem se nedostala. A to jsem se hodně přemáhala. Kniha mi opravdu nesedla. Jen se ve větě objevilo jméno Sašenka, už jsem odfrkávala a zavírala knihu. Takové znechucení jako ona ve mě snad ještě žádná literární postava nevzbudila. Tohle se prostě nedalo.

kniha # 16 Mne soudila noc

název: Mne soudila noc

originální název: Mne soudila noc
autor: Valja Stýblová

prvně publikováno: 1957

------------

moje vydání

nakladatelství: Československý spisovatel

rok vydání: 1985

počet stran: 152 (kniha má 360 stran)

ilustrace: Karel Teissig

Půlnoc

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

"Já!"

 

Velice kratičký román psaný ich formou. Medik Jan (vypravěč) si s přítelem Albertem tajně přivydělávají prováděním zakázaných potratů. Jednou Jana požádá jeho sestra Stanka, aby jí pomohl od nechtěného těhotenství. Tohle měl být poslední potrat. Pak by toho nechal .... Své sestře chtěl zmírnit bolest před zákrokem a proto jí injekčně podal morfium. Vše se zvrtne a Stanka zemře ...

Jak je to s přerušením těhotenství? Má právo se každý rozhodnout sám, nebo je to také záležitost společnosti? Je interrupce vražda? Od kdy ano? Kdy se zárodek stane člověkem? Hned v okamžiku početí, když začne být viditelný rozdíl mezi lidským plodem a zvířecím, až od okamžiku, kdy se prvně nadechne????

To jsou otázky, které si Jan často klade. Nejvíc před tím, než se uvolí začít Albertovi pomáhat s kyretážemi. Klientky jsou různé - od žen žijících v bídě, ženy, které se "zapomněly" až po bohaté paničky, kterým by dítě snížilo životní úroveň.

Autorem je Valja Stýblová, vystudovaná lékařka, profesorka neurologie, přednostka kliniky ... Román od člověka více než povolaného.

Odsuzujeme.
Všichni, bez výjimky, bez slitování. A přece už věřím, že každý z nich by byl schopen téhož činu sám, ne vždycky snadno, ale nakonec by našel omluvu pro sebe, aby se mohl vyjmout z toho zavrženíhodného zástupu. On přece mezi ně nepatří. Jeho případ je zvlášní, okolnosti, prostředí. To je něco jiného.

     Nebyl bych - křičelo mi hluboko v lebce.
     Nikomu bych nechyběl - nebyla by to smrt osoby, kterou známe, nikdo by nikdy nespatřil nenarozenou tvář, nikdo by se nebál mé nenávisti a netoužil po mé lásce. Nebyl bych v prostoru, nebyl bych ani myšlenkou, ani dechem. A ani pro mne by nebylo nic, nic! Nebyl by tedy svět. Kdyby mi stokrát tvrdili, že by existoval, nevěřím, že by byl vzduch a den a láska beze mne. Já bych ji neznal, nebyla by tedy.
     A kdyby mě nikdo nepohřešoval a lidé se bez mého svědectví rodili a umírali, jaká absolutní spravedlnost by to mohla připustit? Jardo Šádku! Já, klíčící plod v mateřském těle, tak to cítím teď, kdy mě úžas naplňuje až po okraj. Není pro mne svět, dokud mě někdo nepočal a pokud jsem nevzklíčil. Ale pak už rostu já, Já, dovolte mi žít, ustupte přede mnou, rozevřete paže, tak sobecky zaťaté, a nastavte je pro mne.
     .............
      Alberte, zadrž ruku, polyp zůstane polypem a sedmikráska sedmikráskou. Ale zárodek se zakoření, saje mízu, rozhází do buněk zděděné, zázračné, přenosné atomy, které zpečetí člověka a dají mu znak lidství.
     Zadrž, Alberte, protože ty můžeš darovat krásu očím, odsouzeným k věčné tmě, a můžeš oživit pahýly rukou, na kterých jsou jen předurčením znát prsty. Můžeš dát zdarma rozkoš a neřest srdci, které ještě nebije. Ale ty jsi kat. Já také, vím. Popravuješ, ale neodsouzeného, zatracuješ člověka bez úst, bezbranného rozbíjíš hmotu a rveš na kusy naději.
     A najednou mě strhl druhý, protichůdný extrém. Sociální důvody? I kdyby měl člověk přijít do hadrů a prožít život bídy, smrt z hladu, pro jeden světlý paprsek v tom životě jej nesmím zatratit.
     Uvědomil jsem si celou silou své existence, že miluji život, že na něm lpím, že ho mám tím raději, čím méně vidím za práh začátku a konce. Že to největší a nejsilnější, co jsem kdy cítil a pocítím, je vědomí, že existuji, že jsem nabral svět do nervových spletí, které tvoří smysly, a nic, nic nevyrve jedinečný nenapodobitelný, i když třebas bezcenný buněčný útvar. Neopakuji se. Já. I když zapadnu a zmizím, byl jsem a nikdy, co věčnost potrvá, nevyskytne se táž kombinace prostoru a času, která stvořila mne.

 

kniha # 15 Sittafordská záhada

název: Sittafordská záhada

originální název: The Sittaford Mystery

autor: Agatha Christie

prvně publikováno: 1931

------------

moje vydání

nakladatelství: Orbis (edice Kobra)

rok vydání: 1970

počet stran: 186

ilustrace: žádné

Detektivní příběh s nádechem mystiky. Na Sittafordském sídle se koná seance při které jsou vyvoláváni duchové a jsou jim kladeny různé otázky. Oni potom odpovídají pomocí stolečku, který vyťukává jejich vzkaz. Obyčejná večerní zábava - takových seancí už pořádali. Ten večer je ale vše jiné, děsivé. Poslední vzkaz je pro majora Burnabyho. Duch mu oznamuje, že jeho přítel - kapitán Trevelyan - je mrtev. Po skončení seance jsou všichni bez nálady. Major nemá klid a přesto, že je sněhová kalamita, rozhodne se dojít svého přítele navštívit do nedalekého města. Když se mu přes všechny ty závěje a sněhovou bouřku podaří dostat se do Exhamptonu najde přítele mrtvého ...

Z vraždy je obviněn Jim Pearson a vzat do vazby. Jeho snoubenka Emili Trefusisová tento fakt nechce pasivně přijmout a pokusí se vypátrat, kdo má vraždu na svědomí.

Jako vždy je vrahem ten, koho bych hádala nejméně. Tentokrát jsem si sama nikoho nevytypovala - podezřívala jsem snad úplně všechny - mimo Emili. Kdybych si jméno vraha zkusila odhadnout jen tak, možná bych měla větší úspěšnost. Ať se snažím, jak se snažím, nikdy se netrefím. A přitom je to tak logické - vše je v knize zmíňěno, nic autorka nezatajuje .... přesto se snad nikdy nedovtípím. Naštěstí mi zbývá ještě dost knih od Agathy Christie k přečtení - možná si jednou tak vytrénuji pozornost i logiku a podaří se mi uspět.

A jak jste na tom vy? Jste z knihy sami schopní vydedukovat vraha? Přesto, že je to logické - přijde mi nemožné uspět.

 

Julian Smith - I´m reading a book

video s českými titulky si můžete otevřít zde VideaČesky

kniha # 14 Heidi, děvčátko z hor

název: Heidi, děvčátko z hor

originální název: Heidi
autor: Johanna Spyri (převyprávěl Bohumil Říha)

prvně publikováno: 1880
------------

moje vydání

nakladatelství: Albatros (edice Jiskřičky)

rok vydání: 1971

počet stran: 170

ilustrace: Daniela Hahnová

 

Nápadné ticho.

xxxxxxxxxxxxxxxxxx

Protože si už řekli všechno.

Příběh malého děvčátka jménem Heidi, kterou její teta odvede k dědečkovi do hor, protože jí zámožná rodina nabídla dobře placenou práci a děvčátko by nemohla vzít sebou. Děda nemá v kraji dobrou pověst – táhne se s ním jeho minulost světáka – lidé se mu straní a odmítají ho přijmout mezi sebe. Konrád proto na lidi zanevře a žije v ústraní vysoko v alpských horách. Pryč od lidí a od pomluv.

Dědeček se vnučky ujímá. Zamiluje si jí hned první den, ale nedá to na sobě vůbec znát. Dívenka chodí pást kozy s chlapcem Petrem, místním pasáčkem koz.

Její ničím nerušené dětství zkazí návrat tety Běty, která sebou dívku odvede do města k zámožné rodině. Zde má dělat společnici dívce Kláře. Klára je děvče dvanáctileté, z dobré rodiny, ale nemocné. Své dny tráví upoutaná v kolečkovém křesle. Heidi jí má dělat společnici, protože je nezkažená a bezprostřední na rozdíl od ostatních městkých dětí.

Heidi dělá společnost Kláře, naučí se číst a psát, z dívek se stanou přítelkyně. Po nějaké době se Heidi začne stýskat po dědečkovi tak moc až z toho onemocní. Na doporučení lékaře pošlou dívku zpátky domů do hor. O měsíc později do hor přicestuje i Klára. Díky horskému vzduchu a místní stravě Klárka zesílí natolik, že se může pokusit chodit.

Kdysi jsem viděla jednu z verzí filmového zpracování této švýcarské knihy. Nikdy jsem jí ale jako dítě nečetla - až teď. Mám neustále pocit, že jsem o něco připravená. Knihu převyprávěl Bohumil Říha - nevím, jak tomu mám rozumět. Je to myšleno tak, že knihu upravil pro české děti? Bohužel musím konstatovat, že už jsem prostě možná jenom příliš stará na dětské knihy. Přesto - myslím, že Heidi, děvčátko z hor je jedna z nejhezčích knih pro děti.

Dodatek/Upgrade:

Dnes jsem si zkusila vyhledat knihu na internetu a mé podezření se potvrdilo

- v českém vydání se mi nepodařilo najít přeloženou

a hlavně NEUPRAVENOU verzi tohoto díla.

Nalezla jsem několik cizojazyčných překladů Heidi a všechny měly přes 300 stran.

Takže kniha na českém trhu (bohužel i starší překlady a vydání)

je zjednodušená (zkrácená a upravená) pro mladší čtenáře.

Mám tedy smůlu.

Stejně tak v případě knihy Tajná zahrada od Frances Hodgson-Burnettové

(alespoň podle některých e-shopů je tomu tak).

kniha # 13 Claudius bůh a jeho žena Messalina

název: Claudius bůh a jeho žena Messalina

originální název: Claudius the god and his wife Messalina

autor: Robert Graves

prvně publikováno: 1935

------------

moje vydání

nakladatelství: BB art

rok vydání: 2006

počet stran: 471

ilustrace: žádné

Dva roky už uplynuly od té doby, co jsem dopsal dlouhou historii o tom, jak jsem já, Tiberius Claudius Drusus Nero Germanicus, mrzák, koktavec a hlupák rodiny, který svým ctižádostivým, krvežíznivým příbuzným nestál ani za to, aby ho popravili, otrávili, donutili k sebevraždě, poslali do vyhnanství na pustý ostrov nebo umučili hladem (tak si totiž jeden druhého odklízeli z cesty), tedy jak jsem je všechny přežil, dokonce i svého šíleného synovce Gaia Caligulu, a jak mě jednoho dne zcela neočekávaně provolali poddůstojníci palácové stráže císařem.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Aiacos ho předal svému propuštěnci Menandrovi a ten mu přidělil práci soudního písaře.

V úvodu se ještě na několik kapitol vracíme k událostem, které se udály dávno před Caligulovým zavražděním. Ve svém vyprávění se zabývá přítelem z dětství Herodem Agrippou. Herodes má velký vliv na Claudiovo rozhodnutí přijmout titul caesar.

Nový císař má nesnadný úkol - uklidit svinčík po svém synovci Caligulovi. Zruší spoustu nesmyslných svátků, které synovec zavedl a zruší jeho božství. Státní pokladna je prázdná a je třeba jí znovu zaplnit.
Císař se opravdu snaží. Nechává přebudovat přistav v Ostii, aby Řím netrpěl nedostatkem obilí, které se z velké části musí dovážet z Alexandrie, podílí se na soudnictví, zruší mnoho krutých a nesmyslných trestů ... Navíc nezapomíná na lidi, kteří jej podporovali v době, kdy byl "hlupákem Claudiem".

Claudiova výprava do Británie mu přinese vojenský úspěch. Podrobí si jižní část Británie. Ve válečné výpravě zužitkuje své znalosti z historie a taktiky. Ačkoli nikdy nebyl vojákem, dokáže pomocí strategie ovládnout bitevní pole.

S vybíráním a jmenováním osob do různých funkcí mu pomáhá jeho mladá žena Messalina. Claudius nemá absolutně žádné tušení, co se děje v manželčině ložnici a tak sebou nechává snadno manipulovat ženou, kterou nadevšechno milule a je přesvědčen, že i ona miluje jeho. Messalina nechává chytrým způsobem ostranit lidi o kterých se domnívá, že by mohli manželovi něco prozradit o jejích četných nevěrách nebo jí nejsou po vůli. O jejích nevěrách ví ve Městě úplně každý - mimo Claudia. Způsob, jakým Messalina vše zařizuje, budí dojem, že Claudius o jednání své ženy ví a schvaluje je. Proto se mu nikdo neodváží říci pravdu do očí. Několik let ho takto vodí za nos, až ... Až císařova bývalá milenka Calpurnie pozná, že Messalinina drzost a sebevědomí dorostly takové míry, že už se nebojí ničeho. Ani státního převratu.

Ačkoli se Claudius zařekne nikdy se neoženit, nevydrží mu jeho přesvědčení dlouho. Vezme si svou příbuznou Agrippinu a adoptuje jejího syna Nera. Císař rezignuje na jakýkoli odpor, snahu a veškerou činnost a vše nechává řídit ctižádostivou Agrippinu. Ta je sama udivená, jak snadno jí vše vychází.

Dověděl jsem se, že v Thesálii se provozuje sport, který má výhodu jednak v tom, že skýtá vzrušující podívanou, a jednak je levný. A tak jsem ho zavedl v Římě místo dosavadních zápasů s levharty a lvy. Byla to hra s divokými býčky. Thesálci zavřeli zvíře do těsné ohrady, pak je vypustili a vydražďovali tím, že mu do kůže vráželi ostré šipky, jen zlehka, aby je neporanili, ale přece dost důrazně, aby mu to bylo nepříjemné. Býček se po nich rozehnal, a tu mu hbitě uskakovali z cesty. Neměli žádnou zbraň. Někdy ho klamali barevnou látkou, kterou si drželi před tělem, a když býček na látku zaútočil, v posledním okamžiku jí máchli pryč, aniž se sami hnuli z místa. Býček se vždycky vrhal na pohybující se látku. Nebo když býk zaútočil, rozběhli se zápasníci proti němu a buď ho s mohutným odrazem naráz přeskočili, anebo mu doskočili na chvíli na zadek a teprve pak seskočili na zem. Býček se postupně unavil a oni dělali ještě odvážnější kousky. Jeden muž například dovedl stát zády ke zvířeti, hluboko předkloněný s hlavou mezi koleny, a když se na něho býk hnal, udělal zápasník salto vzad a přistál mu nohama na plecích. Byla docela běžná podívaná na býka pádícího kolem arény s mužem na zádech. Jestliže se zvíře dlouho neunavovalo, proháněli ho dokola a seděli mu na zádech jako na koni, levou rukou ho přitom drželi za roh a pravou mu kroutili ocas. Když už se zdálo hodně vyčerpané, popadl je hlavní zápasník za rohy a potýkal se s ním, až je složil. Někdy je chytil ještě za ucho a táhl je tak k zemi. Tento sport poskytoval opravdu zajímavou podívanou a být nejednou zasáhl a zabil muže, který si s ním příliš zahrával.

Většina lidí - to je má zkušenost - není ani ctnostná, ani zkažená, ani dobromyslná, ani zlomyslná. Mají od všeho trochu a nic z toho příliš dlouho. Šedivá prostřednost. Ale někteří lidé si přeci jen dokáží zachovat věrně svůj výrazný, ucelený charakter, a právě ti zanechávají v historii nejhlubší stopy.

Byla především naprosti bezcitná. Bezcitnost je vážná povahová chyba, ba naodpustitelná, pokud se snoubí s ozmařilostí, chamtivostí a nepořádností; ale ve spojení s bezmeznou energií a přísným smyslem pro řád a občanskou morálku nabývá docela jiného obsahu. Stává se vlastností božskou.

Nenapsal Platon, že vládu jednotlivce omlouvá jedině to, že jinak by se musel podrobit vládě lidí méně schopných, než je sám? Na tom něco je.

Pak řekl ještě něco, co se od té doby nejednou citovalo: "Jednu věc nikdy nepochopím, vznešení pánové: jek je možné, že vy, vládcové takového nádherného Města, kde jsou domy jako mramorové skály, obchody jako královské pokladnice, chrámy jako snové vidiny, o nichž nám vyprávějí naši druidové po návratu z tajemných návštěv v království Mrtvých, můžete ještě toužit po tom, abyste se zmocnili našich chudých ostrovních chatrčí?"

"V monarchii to nejde jinak," odpověděl, "i když je monarcha sebelaskavější. Staré ctnosti se vytrácejí. Nezávislost a upřímnost se nevyplácejí. Nejdůležitější ze všech ctností je umět správně odhadnout, co si panovník přeje. Člověk musí být buď dobrým monarchou jako ty, nebo dobrým dvořanem - jako já. Buď císařem, nebo hlupákem."

Pokračování knihy Já, Claudius v čtivosti nezaostává za svým předchůdcem. Mrtvých je zde podstatně méně. Claudius, původně smýšlením republikán, musí uznat, že jako císař dokáže mnohem více, než kdyby se měl handrkovat se senátem. Neustále se snaží, aby se Řím vrátil ke své bývalé slávě, kdy mohl být pro celý svět vzorem. On je jím i v Claudiově současnosti, ale už to není, co bývalo. Úplatky, pochlebování a podlézání, donašečství ... to vše i přes jeho snahy bují v míře nevídané. Těžko poznat, kdo je přítel a kdo zrádce.

best friend

kniha # 12 Já, Claudius

název: Já, Claudius
originální název: I, Claudius
autor: Robert Graves
prvně publikováno: 1934
------------

moje vydání

nakladatelství: BB/art

rok vydání: 2006

počet stran: 430

ilustrace: žádné



Já, Tiberius Claudius Drusus Nero Germanicus Takový a Makový atd. (teď vás ještě nemíním zatěžovat všemi svými tituly), jemuž kdysi, a není tomu tak dávno, přátelé, příbuzní a druhové říkali "Claudius Hlupák" nebo "Ten Clauduis" nebo "Claudius Koktavý" nebo "Clau-Clau-Claudius" nebo přinejlepším "strýček Claudius", chystám se teď vypsatu tu divnou historii svého života. 

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Rozhodně jsem si totiž neosvojil výsadu zralých historiků vyjadřovat se o věcech, které znám jenom povrchně.

Narodit se v antickém světě jako člověk stižený různými handicapy je problém. Takové nedostatky, jako je koktavost nebo dokonce fyzická nedokonalost, mohou mít fatální následky. Není to tak dávno, co před se Claudiovým narozením taková věc řešila pohozením dítěte - nebo jeho svržením ze skály. Claudius měl štěstí, že se od takovýchto praktik v době jeho dětství již opouštělo.

Neduživý a koktavý chlapec Clau-Clau-Claudius, považovaný za ostudu rodiny, vyrůstá mimo hlavní dění, v ničem se s ním nepočítá. Považují ho totiž za méněcenného - jeho neschopnost se vyjádřit, občasné slintání, časté stonání a fyzická slabost - to všechno zpočátku působí proti němu. Chlapci, jako neperspektivnímu členu rodiny, se nevěnuje žádná pozornost. Má své učitele, ale nikdo od něj nic neočekává. Studium je v podstatě jediná činnost, které se může věnovat celé dny. Maximálně toho využívá.

Život ve vysoké státní politice je plný nástrah a nebezpečenství. Hlavním lídrem, osnovatelem všech intrik, je Claudiova babička Livia. Sám vnuk o ní mluví jako o "bábě". Každého, kdo jí stojí v cestě nechá otrávit. Její osoba budí nejen v rodině velký respekt a strach. Neštítí se opravdu ničeho. Navíc ví o každém vše, nic jí neunikne, žádné tajemství se před ní neuchová - o to se stará propletená síť vlastních špehů. Na druhou stranu je její vliv na státní záležitosti velice prospěšný. Taková šedá eminence s ohromným vlivem. Ačkoli je císařem Augustus, faktickým vládcem je Livie - to ona mu našeptává všechna rozhodnutí, to ona řídí jeho kroky.

Po Augustovi nastupuje na trůn Tiberius. Za vším čím je stojí jediný člověk - Livie. Tiberius vládne dlouze a krutě. Jen kdyby se tak mohl zbavit Livie ...

Každý, kdo by jen budil zdání, že se může byť jen přiblížit vládcovskému křeslu, je sveden ze světa. Udavači mají veliký vliv a Tiberius s jejich pomocí nastoluje teror. Jako jedna z prvních obětí opouští svět živých Germanicus. Jediný, kdo uniká všem těm nesmyslným obviněním, intrikám a vraždám, je Claudius. Takový prosťáček nikomu nestojí ani za to, aby ho nechal otrávit. V krvavém šílenství se Tiberiovi vyrovná snad již jen jeho nástupce - Caligula.

Caligula krátce po svém jmenování prodělá přerod v Boha. A krvavé lázně propukají nanovo. Těžko mezi sebou jednotlivé císaře porovnávat, ale Caligula jedná rozhodně nejméně logicky. Bojuje s Neptunem, mluví s Jupiterem - často se i pohádají, spí s Dianou ... Vede velice nákladný život, v ničem se neomezuje. Jeho spotřeba peněz je šílená - stejně jako způsoby, jak potřebné peníze získává. Je jen otázkou času, kdy se najde někdo dostatečně odvážný, aby se ho pokusil zbavit. Ještě než se tak stane, stačí Caligula z rozmaru oženit svého strýce Claudia s krásnou Messalinou. Kniha končí Caligulovo vraždou a Claudiovým jmenováním císařem. Claudius je republikán, ale proti davu nic nezmůže. Navíc nedokáže odolat naléhání své ženy, Messaliny.

"Město, jež punská kletba týrá

a jemuž zlato hrdlo svírá,

zví, co je hrůzy plná míra.

Z živých úst vzletí roje hmyzí

a vlastní tvář mu bude cizí,

až přijde smrt a všechno zmizí.

Dnů padesát tří, deset jar

a Clau-Clau-Clau dostane dar,

touhu všech lidí, jeho zmar.

Bez přátel, které by měl rád,

koktavě bude klopýtat,

breptat a sám se cestou brát.

Až zmlkne, odvát v jiný svět,

tak za devatenáct set let,

lidé mu budou rozumět."

"Aby nevěsta neklopýtla přes práh namželova domu, když do něho poprvé vstupuje, je v Římě zvykem, že ji přes něj vždycky přenesou."


Cynicky bych mohla knihu nazvat antickou parafrází na Hollywoodský příběh. Koktavý, postižený a opovrhovaný Claudius unikne všem intrikám. Ač od něj nikdo nic nečeká - ujímá se císařského trůnu.

Já, Claudius mě opravdu bavil. I když se jedná o celkem bichly, děj ubíhá. Žádné kudrlinky, hezky přímý děj, takže se při čtení neztrácíte. Jen si musíte dávat pozor na rodinné vztahy - v těch se zamotáte celkem snadno. Dědeček si adoptuje své 2 vnuky, kteří se tak stanou jeho syny a třetího vnuka si adoptuje jeho strýc - kdo se v tom má vyznat? Naštěstí většina takovýchto postav je brzo otrávená a do děje se pak už nepletou.

Tohle období bylo opravdu šílené. Snadno a často se rozváděli. Ještě snadněji a častěji se trávili či jinak vraždili. Vláda přecházela z rukou jednoho šílence do rukou ještě většího. Vše se řídilo rozmary vrtošivých a pomatených panovníků, kteří měli neomezenou moc.

kniha # 11 Alchymista

název: Alchymista

originální název: O Alquimista

autor: Paul Colho

prvně publikováno: 1988
------------

moje vydání

nakladatelství: Argo

rok vydání: 2007
počet stran: 164

ilustrace: žádné

anotace:

Takřka pohádkové vyprávění o cestě španělského pastýře za zakopaným pokladem, vycházející z příběhu o splněném snu ze sbírky Tisíc a jedna noc, je zároveň výzvou k naplnění vlastního osudu i poznáním posvátnosti světa, v němž žijeme. Na cestě za oním dvojím pokladem, plné zkoušek a důležitých setkání, je třeba dbát všech znamení a s neustálou trpělivostí a odvahou (jako alchymista sledující proměnu obyčejného kovu ve zlato) přetvořit samu svou osobnost.

Román Paula Coelha Alchymista, největší brazilský bestseller všech dob, byl dosud přeložen do 37 jazyků, vydán ve více než 150 zemích světa a prodalo se ho přes 30 milionů výtisků.  - to nezní špatně, co?

VAROVÁNÍ: Pokud se vám kniha líbíla - nebo jí dokonce považujete za mistrovské dílo - dál nečtěte, protože bych vás akorát tak pekelně naštvala - asi jsem duševní zabedněnec, ale mám pocit, že autor omílá myšlenky a úvahy, které už tu byly před Alchymistou a sám nepřináší žádný nový náhled. Jen opakuje, co už někdo vymyslel.

A přitom bych tu knihu chtěla mít tak strašně ráda. Opravdu.

Alchymista není žádná bichle - když se začtete, dáte jí bezproblémů za den. Dějově není nijak nabitá, ale je postavena na filozofickém základě: "... že každý člověk má svůj Osobní příběh, ale jen málokdo ho dokáže prožít. Lidé volí raději pohodlí a jistotu místo rizika."
Román je opravdu hezky napsaný. Můj hlavní problém je, že se nedokážu stotožnit s jednou z myšlenek, která je v díle nejednou zmiňována: "A když něco chceš, celý Vesmír se spojí, abys své přání uskutečnil." Jsou i další myšlenky, které mi nesedí, ale tahle hraje prim. Myslím si, že je to právě naopak (ne, nejsem pesimista, ještě ne).

Abych nebyla úplně negativní, tahle úvaha se mi velice líbí:
"... soustředíš-li se na přítomnost, budeš ji moci zlepšit. A zlepšíš-li přítomnost, potom i to, co se stane, bude lepší. Zapomeň na budoucnost a prožívej každý den svého života podle naučení Zákona a v důvěře, že Bůh pečuje o své děti. Každý den v sobě nese Věčnost."

Úplně ze všeho nejvíc se mi líbila hned první strana a pak konec. První měla vtip a konec překvapivé rozuzlení. To mi ale nestačí. Zvlášť, když první strana ani není autorova, ale převzal ji od Oscara Wilda. Knihu dávám do zpět do poličky a minimálně do dosažení středního věku (nebo ještě lépe později) nechci knihu vidět. Možná se mi po tom bude líbit.

Vyvstal mi ale problém. První dojem. Ten se opravdu nepovedl. Má tedy cenu, abych si přečetla další knihu od Paula Coelha, když se mi tahle nelíbila? Nebo budu příjemně překvapená?