kniha # 16 Mne soudila noc

název: Mne soudila noc

originální název: Mne soudila noc
autor: Valja Stýblová

prvně publikováno: 1957

------------

moje vydání

nakladatelství: Československý spisovatel

rok vydání: 1985

počet stran: 152 (kniha má 360 stran)

ilustrace: Karel Teissig

Půlnoc

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

"Já!"

 

Velice kratičký román psaný ich formou. Medik Jan (vypravěč) si s přítelem Albertem tajně přivydělávají prováděním zakázaných potratů. Jednou Jana požádá jeho sestra Stanka, aby jí pomohl od nechtěného těhotenství. Tohle měl být poslední potrat. Pak by toho nechal .... Své sestře chtěl zmírnit bolest před zákrokem a proto jí injekčně podal morfium. Vše se zvrtne a Stanka zemře ...

Jak je to s přerušením těhotenství? Má právo se každý rozhodnout sám, nebo je to také záležitost společnosti? Je interrupce vražda? Od kdy ano? Kdy se zárodek stane člověkem? Hned v okamžiku početí, když začne být viditelný rozdíl mezi lidským plodem a zvířecím, až od okamžiku, kdy se prvně nadechne????

To jsou otázky, které si Jan často klade. Nejvíc před tím, než se uvolí začít Albertovi pomáhat s kyretážemi. Klientky jsou různé - od žen žijících v bídě, ženy, které se "zapomněly" až po bohaté paničky, kterým by dítě snížilo životní úroveň.

Autorem je Valja Stýblová, vystudovaná lékařka, profesorka neurologie, přednostka kliniky ... Román od člověka více než povolaného.

Odsuzujeme.
Všichni, bez výjimky, bez slitování. A přece už věřím, že každý z nich by byl schopen téhož činu sám, ne vždycky snadno, ale nakonec by našel omluvu pro sebe, aby se mohl vyjmout z toho zavrženíhodného zástupu. On přece mezi ně nepatří. Jeho případ je zvlášní, okolnosti, prostředí. To je něco jiného.

     Nebyl bych - křičelo mi hluboko v lebce.
     Nikomu bych nechyběl - nebyla by to smrt osoby, kterou známe, nikdo by nikdy nespatřil nenarozenou tvář, nikdo by se nebál mé nenávisti a netoužil po mé lásce. Nebyl bych v prostoru, nebyl bych ani myšlenkou, ani dechem. A ani pro mne by nebylo nic, nic! Nebyl by tedy svět. Kdyby mi stokrát tvrdili, že by existoval, nevěřím, že by byl vzduch a den a láska beze mne. Já bych ji neznal, nebyla by tedy.
     A kdyby mě nikdo nepohřešoval a lidé se bez mého svědectví rodili a umírali, jaká absolutní spravedlnost by to mohla připustit? Jardo Šádku! Já, klíčící plod v mateřském těle, tak to cítím teď, kdy mě úžas naplňuje až po okraj. Není pro mne svět, dokud mě někdo nepočal a pokud jsem nevzklíčil. Ale pak už rostu já, Já, dovolte mi žít, ustupte přede mnou, rozevřete paže, tak sobecky zaťaté, a nastavte je pro mne.
     .............
      Alberte, zadrž ruku, polyp zůstane polypem a sedmikráska sedmikráskou. Ale zárodek se zakoření, saje mízu, rozhází do buněk zděděné, zázračné, přenosné atomy, které zpečetí člověka a dají mu znak lidství.
     Zadrž, Alberte, protože ty můžeš darovat krásu očím, odsouzeným k věčné tmě, a můžeš oživit pahýly rukou, na kterých jsou jen předurčením znát prsty. Můžeš dát zdarma rozkoš a neřest srdci, které ještě nebije. Ale ty jsi kat. Já také, vím. Popravuješ, ale neodsouzeného, zatracuješ člověka bez úst, bezbranného rozbíjíš hmotu a rveš na kusy naději.
     A najednou mě strhl druhý, protichůdný extrém. Sociální důvody? I kdyby měl člověk přijít do hadrů a prožít život bídy, smrt z hladu, pro jeden světlý paprsek v tom životě jej nesmím zatratit.
     Uvědomil jsem si celou silou své existence, že miluji život, že na něm lpím, že ho mám tím raději, čím méně vidím za práh začátku a konce. Že to největší a nejsilnější, co jsem kdy cítil a pocítím, je vědomí, že existuji, že jsem nabral svět do nervových spletí, které tvoří smysly, a nic, nic nevyrve jedinečný nenapodobitelný, i když třebas bezcenný buněčný útvar. Neopakuji se. Já. I když zapadnu a zmizím, byl jsem a nikdy, co věčnost potrvá, nevyskytne se táž kombinace prostoru a času, která stvořila mne.