33/ Potopené zrcadlo - legendy, pověsti a pověry z Bretaně

 název: Potopené zrcadlo - legendy, pověsti a pověry z Bretaně

originální název: -----

autor: Ivana Tomková (výbor sestavila, přeložila a převyprávěla)

prvně publikováno: -----

-----------

moje vydání

nakladatelství: Argo

rok vydání: 2005

počet stran: 325

ilustrace: Dagmar Urbánková

Pověsti a legendy jsou velice staré, pohanské, ale silně ovlivněné křesťanstvím, které si je přizpůsobilo. Například v pověsti o menhirech (které v Bretani stáli už tisíce let před příchodem a i vznikem křestanstí) vystupuje Panna Marie jako osoba, která dala pokyn k jejich vystavění. Takhle podobně je to v mnoha příbězích z knihy. Dala bych přednost, kdyby legendy z doby pohanské byly oddělené od těch křesťanských. Zde vznikl takový miš maš - ani ryba ani rak.

  

République française
Bretagne
 

 

Až mne mrazilo, kolik druhů nadpřirozených bytostí vystupuje v příbězích z Bretaňského poloostrova. Navíc, mohu-li usuzovat pouze z tého knihy, drtivá většina z nich je hodně zlá a stačí velmi málo k tomu, aby člověka zabila - třeba jen na ni promluvit.

 

Kannérez-noz (Noční pradleny): Po lidech chtějí, aby jim pomohli ždímat prádlo. Když to někdo nedělá správně - spřelámou mu ruce, když odmítne - utopí ho.

Iannic-An-Od (Janek z pobřeží): Říká se tak všem utonulým. Janek z pobřeží není zlý, pokud se mu někdo nevysmívá a neopičí se po něm v jeho truchlivém sténání, ale běda tomu, kdo se s ním do téhle hry pustí!

Bugul-noz: Druh nočního ducha. Vypadá jako pastevec a je pověřený hlídáním stáda fantomů. Když za sebou uslyšíte bugula-noz pískat, rozhodně nesmíte zapískat také.

Anku: Dělník smrti. Poslední zemřelý v roce (někde první zemřelý) se v každé farnosti stává Ankuem pro svou farnost na celý příští rok.

Huitellour Nouz (Noční pískač): Velmi nebezpečný duch mrtvého.

Anaon: Početný národ bloudících duší.

a mnohé další



 

Líbilo se mi poznat příběhy odlišné od těch, které se tradují u nás. Na tak malý region jich bylo opravdu hodně - některé přes 5 stran, jiné jen na pár řádek.

  

• Francouzština byla v Anglii úředním jazykem více než 300 let (1066 - 1362).

kniha # 19 Nebezpečné známosti

název: Nebezpečné známosti
originální název: Les Liaisons dangereuses
autor: Choderlos De Laclos

prvně publikováno: 1782

------------

moje vydání

nakladatelství: Academia (edice Filmová řada)
rok vydání: 2006
počet stran: 416
ilustrace: žádné

Vidíš milá přítelkyně, že držím slovo a že mi čepce a střapečky nezabírají všechen čas; pro tebe mi vždycky nějaký vybude.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Sbohem, má drahá a ctihodná přítelkyně; pociťuji v této chvíli, že náš rozum, zdaleka nepostačující, aby zabránil našemu neštěstí, je zcela nepostačující, aby nás utěšil.

Tento román v dopisech jsem četla podruhé - prvně zůstal nedočtený. Ne že by mi kniha přišla tak špatná, ale chybělo tam větší napětí - obvzlášť, když vím, jak vše dopadne už z filmu. Nyní, více než po roce, kdy sem román otevřela znovu, už mi takový nepřišel.
 

Tato kniha je součástí
Historical Fiction Reading Challenge

Naopak. Vidím v něm tolik věcí, které film nemůže vystihnout. Při mém druhém pokusu jsem si vychutnávala všechny ty intriky pro které já sama nemám ani nejmenší nadání. Vyžadují příliš mnoho invence a systematičnosti - obě tyto vlastnosti zcela postrádám. O to více dokáži ocenit dobře zosnovanou intriku. Hlavně to, že její autor musí myslet dopředu a být před ostatními alespoň dva kroky napřed, neustále přemýšlet a být schopný kdykoli svůj plán od základů přestavět.

Problém nastane v případě, že takový lidé jsou na scéně dva. Byť spolu spolupracují, je jasné, že to nemůže dopadnout dobře. Dříve nebo později se oba navzájem zničí - obvzláště, když si poskytují nevyvratitelné důkazy v podobě bohaté korespondence.

Ďábelské duo Valmont/Merteuil má v knize protiklad Tourvel/Cecilie Volanges (i Danceny). Jsou opravdu jejich dokonalým opakem. Nezkažení, bezprostřední, naivní. Prostě dokonalé oběti. Valmont s Merteuil ve svém jednání zašli opravdu velice daleko. Bez slitování zničili všechny, které si umanuli a nakonec i sebe.

Ochotně přiznávám, že peníze nevytvářejí štěstí; zároveň je však třeba přiznat, že je neobyčejně usnadňují.

Líbit se pro muže znamená pouze prostředek k dosažení úspěchu, pro ženu však to představuje samotný úspěch. A koketování, které se ženám tak často vyčítá, je pouze zneužívání tohoto způsobu nazírání, a už tím potvrzuje jeho správnost.

kniha # 8 Chrám Matky Boží v Paříži

název: Chrám Matky Boží v Paříži

originální název: Notre-Dame de Paris

autor: Victor Hugo

prvně publikováno: 1831

------------

moje vydání

nakladatelství: Academia (edice Filmová řada)
rok vydání: 2009
počet stran: 488

ilustrace: žádné

Dnes je tomu tři sta čtyřicet osm let, šest měsíců a devatenáct dní, co se Pařížané probudili za hlaholu všech zvonů, vyzvánějících na plno v okruhu trojitých hradeb Starého města, Universitní čtvrti a Nového města.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Když ho chtěli odtrhnout od kostry, již objímal, rozpadl se v prach.

Slavný román Victora Huga mě okouzlil (vyjma třetí knihy ;-). Hugo dokonale vystihuje charakteristiky postav románu. Nikdo není černobílý, jak mnohdy v některých knihách bývá. Dokonce ani pařížský středověký lid, který v jednu chvíli kamenuje Quasimoda, aby obratem volal sláva Esmeraldě za to, že projeví soucit a dá mu napít, přestože jí chtěl unést. Žádá "chléb a hry" a v zápětí se raduje, když Esmeralda v katedrále získá právo azylu. Nu, dobrá, snad jen kněz Klaudius Frollo (v podstatě příčina celého neštěstí) je snad jediný jednoznačný záporák, i když i to by se dalo vysvětlit.

Knížka je napsána poutavě. Děj má spád. Velká popisnost míst a architektrury se objevuje ve většině románových děl - s tím se musí prostě počítat - tady je to naštěstí shrnuto v jedné knize (román je rozdělen na 11 knih). Tuto popisnou knihu jsem přečetla tak, aby se neřeklo.

Viděla jsem již několik verzí filmového zpracování románu a překvapuje mě, jak moc se liší od knihy. Celý konec bývá značně zkrácený, téměř vypuštěný. Proto jestli někdo viděl film, není na škodu přečíst si i knihu, protože se dozvíte nové věci, které scénárista opominul.

Kdybych udělovala hvězdičky, obdržel by Hugův román plný počet. I slzičku jsem na konci uronila.


Celé lidské pokolení je na lešení. Každý duch je zedníkem (183)

Ženy se pochopí a dorozumějí se svým instinktem rychleji než muži rozumem ... Jediná kapka vína stačí obarvit do červena celou sklenici vody; a k tomu, aby nálada ve společnosti krásných žen dostala určité zabarvení, stačí náhlý příchod jedné krásnější ženy - zvlášť je-li přitomen jen jeden muž.

Neboť láska je jako strom, roste sama od sebe, zapouští hluboko kořeny do celé naší bytosti a zelená se často dál na tříceninách našeho srdce.
     A nevysvětlitelné je, že čím je tato vášeň slepější, tím je houževnatější. A nikdy není podložena rozumnými důvody.

Chrám Matky Boží v Paříži; pozor! prozradím vám tajemství!

Čtete titulek správně. Jestli si chcete knihu sami přečíst, raději dál nepokračujte. Prozradím vám totiž jedno z velkých tajemství příběhu. Celá záhada o Esmeraldině a Quasimodově původu se nám vyjeví v jediné kapitole. Tak pozor - pokud si nechcete nechat ujít jedeno překvapení, dalším odstavcem nepokračujte!

Vše začíná zcela nenápadně. Trojice žen a jeden malý chlapec kráčí na náměstí - jdou se podívat na pranýřování Quasimoda. Cestou chtějí dát placku kajícnici, která je zavřená v místnosti přezdívané "Myší díra". Na náměstí současně tančí cikánka Esmeralda. To ženu s chlapcem vyleká a chce rychle odejít. Její přítelkyně nechápou příčinu takového náhlého rozhodnutí. Důvodem je Esmeralda a její cikánský původ - povídá se, že cikáni kradou děti. Žena přítelkyním začne vyprávět příběh, který se kdysi udál v jejich městě.

Velice chudá dívka - Sedmikráska - (i když s původem) si našla bohatého milence. Po něm dalšího, o něco méně bohatého. Nato dalšího, ještě méně bohatého ... až klesla na úroveň nevěstky. Když její krása uvadla, přála si mít někoho, koho by mohla milovat. Dívce se narodilo děťáko - holčička. Dítě se pro matku Kytičku-Pěničku stalo vším. Milovala je jako nic jiného na světě. Mateřskou láskou opět rozkvetla do krásy.

Jednou do města přicestovali cikáni. Začalo se proslýchat, že jejich ženy dokáží přečíst osud z ruky. Matky k nim nosily své děti - cikánské ženy jim věštily úžasnou budoucnost - v dětských dlaních viděly osudy princezen, královen a císařů. Tahle novina se donesla i k Sedmikrásce. Neváhala a své dítě také odnesla do tábora. Místní ženy se děťáku obdivovaly, jeho krása očarovala i je. Malé holčičce předpověděly takovou budoucnost o které její matka ani nesnila. Bohužel, jednoho dne děvčátko z mateřského domu zmizí. Místo něj matka nalezne zavinutou malou obludu - ošklivé, hrbaté, jednooké dítě. Sousedka vypoví, že viděla cikánky, jak přicházejí ke Kytičce-Pěničce s "balíkem" a zase s ním rychle odcházejí. Matka, zcela pomatená na rozumu, odejde z města a nikdo o ní už nikdy neslyší. Podvržené dítě pošlou do Paříže - do chrámu Notre Dame.

Ale to ještě není zcela vše. Žena, vyprávějící tento smutný příběh, dojde se svými přítelkyněmi až k Myší díře, kde chce kajícinici darovat placku. V nebohé ženě, zavřené v tmavé místnosti a oblečené do pytle, poznává Kytičku-Pěničku (Sedmikrásku). Na náměstí tančí Esmeralda (dříve milované dítě Kytičky-Peničky, dnes cikánka) a na pranýři je uvázaný Quasimodo (chlapec, podvržený Kytičce-Peničce místo její vlastní dcerky).

Chrám Matky Boží v Paříži, kniha 4 - 5

Uf, konečně jsme se prokousala třetí knihou. Žádná sranda, povím vám.

Čtvrtá a pátá kniha nás opět vrací do příběhu. Dovídáme se o tom, jak nalezli Quasimoda odloženého v chrámu. Nechybělo mnoho a pověrčivé baby by malého hocha nechaly upálit. Tak moc věřily, že dítě není lidskou bytostí. Právě včas jej odnesl, tehdy ještě mladý, Klaudius Frollo.

Klaudius je člověkem velice vzdělaným a zároveň asketickým. Jeho učenost se v jistém směru obrátila proti němu - lidé věří, že je čarodějem, že se zaprodal ďáblovi, kterého ztělesňuje Quasimodo. Ten jen čeká až se čas naplní a bude si moci odnést Frollovu duši.

Každý jsem si vědom toho, jak se díváme na lidi, kteří nezapadají do "standardu". Navenek se můžeme tvářit jakkoli, ale koho někdy o někom nenapadla nějaká opravdu podlá nebo škodolibá myšlenka, nedostavil se obludný pocit sebeuspokojení, že on ano, ale já naštěstí ne? No a co si asi musí myslet středověký člověk ovlivněný vírou, který si nedokáže vysvětlit fyzickou abnormalitu? Ve středověku tolerance tak nějak prostě netáhla.

Quasimodo, zcela uzavřený ve svém světě. Nikoho nepustí za jeho hranice - nikdo ho nepustí za jeho hranice. Sám pokřivený, vidí svět také křivě. Ani se mu nedivím. Nepoznal laskavost, sám jí proto nemůže prokázat.

Chrám Matky Boží v Paříži, kniha 1 - 3

Spisovatelův styl psaní jsem přijala poměrně rychle. Všechny hlavní aktéry potkáme během prvních dvou knih, takže žádné průtahy. Tedy téměř. Hugo věnuje poměrně dost prostoru popisu místností, budov ...

Nejhůře se srovnávám s popisem města obvzláště ve třetí knize, která se ničím jiným nezabývá. Patřím mezi typy bez prostorové představivosti. Ztratím se naprosto všude. Navíc jsem nikdy nebyla ve Francii - natož v Paříži. Proto sáhodlouhý popis katerdrály mě nebaví, nic mi neříká. Popis města a dokonce jednotlivých ulic mě přivádí přímo k zoufalství. Třetí kniha mi dává zabrat. Nedokáži si v hlavě vykreslit plánek města, které mi autor líčí. Čtu, ale nevím co a moje pozornost nenápadně povoluje - až najednou zjistím, že vůbec netuším, co čtu. Vidím písmenka, která se slévají do jednotlivých slov, ty poté ve věty, odstavce ... ale nevnímám jejich význam.

Kapitoly jsou hojně prošpikované latinou - hlavně ze začátku - ale chybí mi překlady na konci knihy nebo v dolní části stránky. Na druhou stranu latina spíš doplňuje a vystihuje atmosféru - nejvíce jí užívají studenti a ke středověkým studentům tak nějak patří. Netvoří ani jádro sdělení a tak, přestože latinou nevládnu, neuniká mi nic z děje.

Prozatím mám přečtené první tři knihy z celkového počtu jedenácti. Vynechám-li tu třetí, která by pro mě (člověka bez základní znalosti města Paříže) ani v románu nemusela být, nejsem Hugovým dílem znuděná a už teď klidně prohlásím - tento román si ráda přečtu až do konce.

(Pro obyvatele Paříže, nebo znalce tohoto jistě překrásného města, musí být zajímavé porovnávat město kdysi a dnes. Jak jednotlivé ulice zanikaly, přejmenovávaly se, měnily... A jaký je to asi pocit, číst si v románu a zjistit, že se děj odehrává ve vaší ulici a vy najednou víte, kde přesně to bylo...)

2/ S elegancí ježka

název: S elegancí ježka
originální název: L´Élégance du hérisson
autor: Muriel Barberyová
prvně publikováno: 2006
------------

moje vydání

nakladatelství: Host
rok vydání: 2008
počet stran: 320
ilustrace: žádné

- Marx naprosto změnil moje vidění světa, svěřil se mi toho rána mladý Palliéres, který se mnou normálně neprohodí ani slovo.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

A ode dneška pro vás budu hledat vždy v nikdy. Krásu na světě.

 

Musím říci: zprvu nic moc. Téměř žádný děj a chvílemi tolik myšlenek, že si nejsem jistá, jestli jsem je všechny stihla sledovat a zda mi některá neunikla. Navíc mé znalosti filozofie jsou ... no, jak to jen říci ... nulové. Já prostě o filozofických směrech, pojmech , myslitelích ... prostě nic netuším. A tak mě napadá: kolik mi toho uniklo? co jsem nevyčetla mezi řádky? jaké odkazy jsem nepochopila (nebo dokonce ani nepostřehla)?

Počáteční "čtení z povinnosti" (koupím si knihu a pak si jí ani nepřečtu?) ztratilo pachuť "musení" příchodem pana Ozu. Hra pana Ozu s domovnicí na kočku a na myš mě bavila.

Mimo filozofie knihou prorůstá Japonskem a láskou k němu a jeho kultuře. Nikde to není vysloveně napsané, ale nelze si toho nevšimnout.

Narozdíl od domovnice Renée Michelové nemám ráda mirabelky (v dětství jsem ani nevěděla, že jsou k jídlu, myslela jsem si, že jsou dokonce jedovaté, protože u nás rostly podél silnice a nikdy si jich nikdo nevšímal), ale díky Palomě už alespoň vím, co ukrývají ježci pod svými bodlinami. Plus dávám za ironii, kterou se sice šetří, ale je tam. Teď už mi zbývá jen zjistit, co se ukrývá pod slovy "habeas corpus".

Lidé si myslí, že poletí ke hvězdám, a přitom skončí jako zlatá rybička v kulatém akvárku.

Politika, řekla, to je hračka pro mladé boháče, kterou nikomu nechtějí půjčovat.

Mohl to být skutečný život, a pořád je to jenom užívání vypůjčené věci na základě plné moci.

Palpaka je druh lamy, která dává hodně drahou vlnu a má na hlavě ozdobu ve tvaru papáji.