Zobrazují se příspěvky se štítkemAnglie. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemAnglie. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 3. března 2013

36/ Slavné příběhy anglických dějin

název: Slavné příběhy anglických dějin
originální název: Great Tales From English History
autor: Robert Lacey
prvně publikováno: 2006
------------
moje vydání
nakladatelství: Volvox Globator
rok vydání: 2009
počet stran: 847
ilustrace: žádné


Slavné příběhy anglických dějin jsou roděleny do tří částí podle časového období ve kterém se odehrávají. Příběhy jsou velice krátké - většinou dvě až čtyři strany, chronologicky řazeny. Na konci každé ze tří částí jsou uvedeny zajímavé internetové stránky a knihy, které se k jednotlivým příběhům vztahují. Nenajdete zde nejen z dějepisu známé události a osobnosti jako je Černá smrt, bitva na Bosworthském poli, Alžběta I., královna Viktorie, Nevil Chamberlein... ale i příběhy, které nejsou mimo anglický ostrov tak známé - William Tyndale, Dick Whittington, příběh o velrybě v řece Temži....

 
Kniha je psána s velice lehkým náznakem ironického humoru - skoro by se dalo říci, že typickým anglickým. Krátké kapitoly ubíhají tak rychle, až je vám líto, když knihu dočtete. Ocenila bych i další díly - třeba o Walesu, Irsku a Skotsku. Ale zatím jsou jen plánem autora, který se o tom zmiňuje v knize.
 

  • Nejkratší zaznamenaná válka v lidské historii byla mezi Británií a Zanzibarem v r. 1896. Zanzibar se vzdal po 38 minutách.

z knihy:
  • Richard Lví Srdce nemluvil anglicky, ale francouzsky a v Anglii strávil pouze 6 měsíců. Během křížových výprav dal Anglii svatého Jiří jako patrona.
  • Slovo "now" (nyní), je jedním z nejstarších anglických slov.
  • Za panování Alžběty I. vznikla první anglická burza s cennými papíry.
  • Každou středu a sobotu se v alžbětinské Anglii povinně jedly ryby, aby se tak podpořila námořní doprava a námořníci
  • Alžběta I. a Marie, královna skotská, se nikdy nesetkaly osobně
  • Při velkém požáru Londýna r. 1666 pomáhal hasit i král Karel II. a jeho bratr Jakub
  • Robert Recorde, lékař a matematik velšského půbodu, je autorem znaménka "rovná se". Inovace se objevila v jeho knize algebry nazvané Brousek na důvtip.
 

neděle 27. ledna 2013

35/ Nultá hodina

název: Nultá hodina
originální název: Towards zero
autor: Agatha Christie
prvně publikováno: 1944
------------
moje vydání
nakladatelství: Orbis
rok vydání: 1970
počet stran: 184
ilustrace: žádné


Jedna krátká detektivka, kde jako vyšetřovatel vystupuje policista Barret. Většina detektivních zápletek začíná až v moment vraždy - tedy v nultou hodinu. To je ale špatně. Důležité je také co činu předcházelo, co se dělo ještě předtím, než vůbec vznikl plán někoho zavraždit. Teprve to může mnohdy pomoci objasnit případ spíš než samotné důkazy.


Tuto detektivku jsem přečetla tak rychle, že jsem se prakticky nestihla ani začíst. Vraha mi odhalil až v závěru policista Barret. Takže opět bez úspěchu. Snažím se hádat tu nejméně pravděpodobnou osobnost, protože ta to vždycky nakonec spáchá. Můj typ padl na Thomase Roydea a služebnictvo - zejména Hurstalla.
 
 


sobota 22. prosince 2012

kniha # 29 Emma

název: Emma
originální název: Emma
autor: Jane Austen
prvně publikováno: 1816
------------
moje vydání
nakladatelství: Ikar
rok vydání: 2001
počet stran: 366
ilustrace: žádné

Emma Woodhousová, hezká, bystrá a bohatá, s útulným domovem a šťastnou povahou, jako by ve své osobě spojovala hned několik nejvzácnějších darů života; a za těch téměř jednadvacet let, co byla na světě, zažila jen moc málo zklamání a trápení.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Přes tyto nedostatky však přání, naděje, víra a předtuchy nepočetného kroužku pravých přátel, kteří byli svědky obřadu, došly naplnění v trvalém štěstí tohoto svazku.

Přiznám se, že po předchozí zkušenosti s knihou Pýcha a přemlouvání se mi do čtení Emmy opravdu nechtělo. Naštěstí Austenová dostala druhou šanci a ještě že tak. Nyní jsem přesvědčená, že předchozí kniha byla prostě jen mizerné vydání s příšernou stylizací vět.


Tady se také vyskytují slovní obraty a složení vět, které se v současné češtině neužívají, přesto se vše čte srozumitelně. Nemusím číst některé věty několikrát, abych si ujasnila jejich smysl.

Život zde plyne stejnoměrně a tak není divu, že si prostě Emma najde "zábavu" sama - přesvědčena o svých schopnostech se snaží párovat osoby, které uzná sobě odpovídající. Samozřejmě to nemůže vyjít. Navíc lidé této doby jsou tak omezováni svým společenským postavením, že je považováno za skandální provdat/přiženit se o stav výš nebo níž.
Emmino nerozumné chování se pokouší usměrňovat rodinný přítel - pan Knightley. On jediný je na mladé dívce schopen najích chyby, jediný je jí schopen udělit výtku v jejím chování.

Pravda, že kniha není dějově nabitá. Vše se odehrává na venkově v poměrně uzavřeném prostředí, kde není prostor pro zvraty - a hlavně se to v této společnosti ani nehodí. Celé dny se tráví na návštěvách sousedů, sebevzděláváním a nebo na procházkách. Tím mi jsou velice sympatičtí - já totiž také strašně ráda chodím. Pokud to jde, jdu všude pěšky hezky po svých. A dlouhé vycházky jsou v Anglii této doby velice módní - usuzuji alespoň z toho, jak často se jim věnují. Kniha nenudila - nevím proč ne, když děj není nijak dramatický. Prostě se mi líbí, jak Austenová píše a líbí se mi i doba ve které se vše odehrává.







neděle 23. září 2012

kniha # 28 Vražda v Mezopotámii

název: Vražda v Mezopotámii
originální název: Murder in Mesopotamia
autor: Agatha Christie
prvně publikováno: 1936
------------
moje vydání
nakladatelství: Orbis
rok vydání: 1969
počet stran: 196
ilustrace: žádné

Ošetřovatelku Amy Leatheranovou požádá doktor Giles Reilly, aby písemně vyprávěla událost, které byla svědkem v době, kdy pracovala jako ošetřovatelka paní Leidnerové, která byla zavražděna, když se zúčastnila vykopávek se svým mužem - doktorem Leidnerem.

Péči o paní Leidnerovou přijala Amy na žádost jejího manžela, který měl obavy o její zdraví. Jeho žena trpěla přeludy - tvrdila, že někdo v noci škrábě na zdi pokoje, ťuká na okno a nahlíží dovnitř.

Amy překvapuje, jak se k sobě všichni účastníci archeologických vykopávek chovají nepřirozemě mile - skoro až medově. Podaří se jí získat důvěru paní Leidnerové a ta se svěří se svým příběhem:
Kdysi se vdala, ale zjistila, že její muž ve skutečnosti pracuje jako německý špion, který může za smrt mnoha lidí. Manžela v tichosti odsoudí k smrti, ale podaří se mu utéci. Ne nadlouho. Vlak ve kterém jel vykolejil a on je prohlášen za mrtvého. Děje se ale něco zvláštního - pokaždé, když se jí podaří navázat nějaký vážný vztah, obdrží dopis, který jí vyhrožuje smrtí, pokud se stane ženou někoho jiného, než byl její bývalý manžel. To má za následek, že se znovu nevdá. Až do momentu, kdy se potká s doktorem Leidnerem. Po té ale znova obdrží vzkaz předpovídající její brzký konec. To tedy stojí za neustálým strachem mladé ženy.

Jeden den si Amy vyslechne tento příběh z úst paní Leidnerové a druhý den je její svěřenkyně nalezena ve svém pokoji mrtvá.

Jaké štěstí, že se zrovna v té době a této oblasti pohybuje věhlasný detektiv Hercule Poirot!

Tahle detektivka mě zaujala - nejen přitažlivým orientálním prostředím, ale i stylem vyprávění. Amy jako ošetřovatelka se velice dobře vyzná v lidech a dokáže je správně odhadnout. Líbí se mi, jakým způsobem charakterizuje jednotlivé členy expedice.

Jediný koho se mi podařilo odhadnout byl mnich Lavigny - bylo mi jasné, že je to podvodník a že zřejmě rozprodává artefakty nalezené při vykopávkách.


úterý 11. září 2012

kniha # 27 Sloni mají paměť

název: Sloni mají paměť
originální název: Elephants can remember
autor: Agatha Christie
prvně publikováno: 1972
------------
moje vydání
nakladatelství: Práce
rok vydání: 1974
počet stran: 154
ilustrace: Helena Wernischová

Paní Oliverová se jako spisovatelka zúčastní literárního večírku. Osloví jí zde velice nesympatická a panovačná postarší žena, která po ní chce odpověď na velmi nepříjemnou otázku. Kmotřenka Ariadny Oliverové - Célie - přišla za tragických okolností o oba rodiče a paní Burton - Coxová se velice zajímá o to, zda Céliin otec zastřelil její matku a pak sebe nebo tomu bylo naopak. Dotaz velice neomalený.

Ariadna je nejdříve velice pohoršená drzostí cizí ženy, ale otázka jí velice vrtá hlavou. Není jediná. I Célie o této staré tragédii poslední dobou dost přemýšlí. Chce si vzít syna paní Burton - Coxové, ale cítí vnitřní neklid a sama chce, aby se celá bolestná událost vyřešila.

Jedná se o událost velice starou - dobrých 12 let - a proto je velice těžké najít svědky, kteří by si pamatovali. Ale sloni mají paměť a tak musí najít lidi, kteří mají také velkou paměť - jako zmínění sloni. K takové složité hádance si přizve svého starého dobrého přítele Hercula Poirota.

V této knize jsem byla velice blízko rozžešení případu. Musím se přiznat, že ke svému úsudku jsem došla spíše intuitivně, než pomocí logického myšlení. Napdlo mě, že se obě sestry mohly vyměnit, protože podobné téma bylo i v předchozí knize, kterou jsem četla - Oznamuje se vražda. Upřímně řečeno, to bylo asi tak vše čeho jsem se byla schopna dobrat, zbytek bych nedomyslela ani náhodou.

Velice se mi líbí, že staré anglické domy mají svá jména - Laurel Cottage. Stejně tak "dvojitá" příjmení - Burton-Cox, Preston-Grey. Mnohem hezčí než dvojítá křestní jména, která se u nás stávají populární.


sobota 8. září 2012

kniha # 26 Oznamuje se vražda

název: Oznamuje se vražda
originální název: A murder is announced
autor: Agatha Christie
prvně publikováno: 1950
------------
moje vydání
nakladatelství: Vyšehrad
rok vydání: 1969
počet stran: 220
ilustrace: Jaroslav Petrželka

V inzertní části místních novin naleznou obyvatelé městečka Chipping Cleghorn opravdu prapodivný inzerát, který zní: "Oznamuje se vražda. Bude spáchána v pátek 29. října ve vile Little Paddocks v 18:30. Přátelé, přijměte laskavě tuto zprávu místo zvláštního oznámení."

Všichni to vezmou jako žert a zvláštní druh pozvání na společenskou hru. Po šesté hodině se zvědaví obyvatelé dostaví do vily, kde je v půl sedmé skutečně spáchán zločin.

Občas všichni něco vidíme jen proto, že očekáváme že tomu tak bude. To je případ i této detektivky. Taky se vám stává, že s někým mluvíte a pak, když se vás někdo zeptá, co měl dotyčný na sobě, nemůžete si vzpomenout? Tak tak nějak je to i v tomto příběhu. Každý z přítomných svědků vypovídá o tom, co viděl. Ale viděl to skutečně?

V této knize je detektivem slečna Marplová.

sobota 1. září 2012

zářím s Agathou Christie

Dne 15. září roku 1890 se ve Spojeném království narodila světově nejznámější autorka detektivek Agatha Christie. Nejen, že je nejznámější, ale také nejprodávanější autorkou ve svém žánru.
Rozhodla jsem se tento měsíc věnovat jen a jen jejím knihám.

Prozatím vybírám 4 knihy + 2 knihy pro případ, že bych četla rychleji:

  • Sloni mají paměť
  • Nultá hodina
  • Oznamuje se vražda
  • Vražda v Mezopotámii
náhradní:
  • Poslední víkend
  • Smrt na Nilu


 
Oficiální stránky Agathy Christie najdete ZDE

 
Českou společnost Agathy Christie naleznete ZDE

 
obě zmiňované společnosti mají i své facebookové stránky
„Tohle Československo musí být úžasná země. Všechno sem z ní přichází - boty, sklo, rukavice - a teď i těsnopisná soustava.“


(Agatha Christie: Smrt v oblacích)
 
 
Agatha Christie na stránkách KnižníhoWebu - klikněte ZDE - Knižní Klub (Euromedia) je vydavatelem knih Agathy Christie v českém jazyce
 
 
Stránka věnovaná především Herculu Poirotovi (ale nejen jemu) ZDE


sobota 7. dubna 2012

kniha # 25 Pýcha a přemlouvání

název: Pýcha a přemlouvání (dříve také jako Anna Elliotová)
originální název: Persuasion
autor: Jane Austen
prvně publikováno: 1818
------------
moje vydání
nakladatelství: Leda + Rozmluvy
rok vydání: 2010
počet stran: 312
ilustrace: žádné

Sir Walter Elliot, pán z Kellynche v Somersetshiru, si pro své rozptýlení nikdy nezvolil jinou knihu než Debrettrův Almanach šlechtických rodů: jeho svazky mu spolehlivě ukrátily dlouhou chvíli a utěšily každou chmuru, burcovaly v něm obdiv a úctu, když pomyslel na omezený počet přetrvávajících nejstarších královských patentů, nad nimi všechny nepříjemné starosti s domácími záležitostmi se lehce rozplynuly do podoby soucitu a opovržení, když procházel téměř nekonečným seznamem privilegií za posledí století - a pokud žádný z ostatních listů nevykázal svou hojivou moc, mohl se vždycky s neutuchajícím zájmem začíst do vlastního zápisu a svůj nejmilejší svazek otevřít na stránce:
ELLIOT, PÁN Z KELLYNCHE
XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX
Anna byla hrdá na to, že je ženou námořníka, musela ale za to platit daň v podobě obav provázejících povolání, u něhož se možná více cení jeho domácí výsady než jeho důležitost pro národ.

HF Reading Challenge
Posmrtně vydaný román Jane Austen podle mě patří mezi ty méně známé - alespoň u nás. Každý zná Pýchu a předsudek, Emmu a Rozum a cit, ale toto dílo není v široké veřejnosti tak známo. Ani mě název Pýcha a přemlouvání vůbec nic neříkal. Musela jsem si přečíst originální název, aby se mi rozsvítilo. Ještě větší zmatek mi způsobilo, že původně byl do češtiny Persuasion přejmenován jako Anna Elliotová (pod tímto názvem jej vydalo i nakladatelství Academia).

Anna Elliotová roky lituje, že se nechala svou rodinou přemluvit ke zrušení zasnoubení s mužem, jehož původ pro rodinu znamená pád ze společenského žebříčku. Když se její bývalý snoubenec - nyní námořní kapitán - vrací na pevninu, dojde k jejich setkání. A oba zjistí, že ani po tolika letech nic z jejich citů neubylo, i když o tom do svého setkání nevěděli.

Anna Elliotová patří mezi lidi duševně na výši, ale mě připadla trochu "nemastná - neslaná", bez jakéhokoliv temperamentu. Není ani moc divu - v rodinné hierarchii zaujímá poslední místo. Otec a sestry Annu silně podceňují, její názory nejsou uznávány. V pyšné rodině musí její "prostota" působit dost směšně - alespoň mezi členy rodiny.

Úplně můj první dojem z knihy byl: "Pání, to jsou ale dlouhá souvětí!" Opravdu. Na citacích z knihy bych nechtěla dělat větný rozbor. Některá souvětí jsem musela číst i několikrát - když jsem dočetla větu do konce, nedávala mi tak úplně smysl, proto jsem se vrátila na její začátek a musela jí projít od znova. Trochu za to může i pro mě občas zvolený krkolomný slovosled. Tohle předpokládám bude možná chyba překladatele a následně i korektora. Chápu, že překladatel chtěl možná napodobit styl autora nebo knihu jazykově ozvláštnit, ale úmysl nevynikne v takto dlouhých větách, kdy vás naopak zmate.


sobota 14. ledna 2012

kniha # 15 Sittafordská záhada

název: Sittafordská záhada
originální název: The Sittaford Mystery
autor: Agatha Christie
prvně publikováno: 1931
------------
moje vydání
nakladatelství: Orbis (edice Kobra)
rok vydání: 1970
počet stran: 186
ilustrace: žádné


Detektivní příběh s nádechem mystiky. Na Sittafordském sídle se koná seance při které jsou vyvoláváni duchové a jsou jim kladeny různé otázky. Oni potom odpovídají pomocí stolečku, který vyťukává jejich vzkaz. Obyčejná večerní zábava - takových seancí už pořádali. Ten večer je ale vše jiné, děsivé. Poslední vzkaz je pro majora Burnabyho. Duch mu oznamuje, že jeho přítel - kapitán Trevelyan - je mrtev. Po skončení seance jsou všichni bez nálady. Major nemá klid a přesto, že je sněhová kalamita, rozhodne se dojít svého přítele navštívit do nedalekého města. Když se mu přes všechny ty závěje a sněhovou bouřku podaří dostat se do Exhamptonu najde přítele mrtvého ...

Z vraždy je obviněn Jim Pearson a vzat do vazby. Jeho snoubenka Emili Trefusisová tento fakt nechce pasivně přijmout a pokusí se vypátrat, kdo má vraždu na svědomí.

Jako vždy je vrahem ten, koho bych hádala nejméně. Tentokrát jsem si sama nikoho nevytypovala - podezřívala jsem snad úplně všechny - mimo Emili. Kdybych si jméno vraha zkusila odhadnout jen tak, možná bych měla větší úspěšnost. Ať se snažím, jak se snažím, nikdy se netrefím. A přitom je to tak logické - vše je v knize zmíňěno, nic autorka nezatajuje .... přesto se snad nikdy nedovtípím. Naštěstí mi zbývá ještě dost knih od Agathy Christie k přečtení - možná si jednou tak vytrénuji pozornost i logiku a podaří se mi uspět.

A jak jste na tom vy? Jste z knihy sami schopní vydedukovat vraha? Přesto, že je to logické - přijde mi nemožné uspět.





 

pátek 28. října 2011

kniha # 13 Claudius bůh a jeho žena Messalina

název: Claudius bůh a jeho žena Messalina
originální název: Claudius the god and his wife Messalina
autor: Robert Graves
prvně publikováno: 1935
------------
moje vydání
nakladatelství: BB art
rok vydání: 2006
počet stran: 471
ilustrace: žádné

Dva roky už uplynuly od té doby, co jsem dopsal dlouhou historii o tom, jak jsem já, Tiberius Claudius Drusus Nero Germanicus, mrzák, koktavec a hlupák rodiny, který svým ctižádostivým, krvežíznivým příbuzným nestál ani za to, aby ho popravili, otrávili, donutili k sebevraždě, poslali do vyhnanství na pustý ostrov nebo umučili hladem (tak si totiž jeden druhého odklízeli z cesty), tedy jak jsem je všechny přežil, dokonce i svého šíleného synovce Gaia Caligulu, a jak mě jednoho dne zcela neočekávaně provolali poddůstojníci palácové stráže císařem.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Aiacos ho předal svému propuštěnci Menandrovi a ten mu přidělil práci soudního písaře.

V úvodu se ještě na několik kapitol vracíme k událostem, které se udály dávno před Caligulovým zavražděním. Ve svém vyprávění se zabývá přítelem z dětství Herodem Agrippou. Herodes má velký vliv na Claudiovo rozhodnutí přijmout titul caesar.

Nový císař má nesnadný úkol - uklidit svinčík po svém synovci Caligulovi. Zruší spoustu nesmyslných svátků, které synovec zavedl a zruší jeho božství. Státní pokladna je prázdná a je třeba jí znovu zaplnit.
Císař se opravdu snaží. Nechává přebudovat přistav v Ostii, aby Řím netrpěl nedostatkem obilí, které se z velké části musí dovážet z Alexandrie, podílí se na soudnictví, zruší mnoho krutých a nesmyslných trestů ... Navíc nezapomíná na lidi, kteří jej podporovali v době, kdy byl "hlupákem Claudiem".

Claudiova výprava do Británie mu přinese vojenský úspěch. Podrobí si jižní část Británie. Ve válečné výpravě zužitkuje své znalosti z historie a taktiky. Ačkoli nikdy nebyl vojákem, dokáže pomocí strategie ovládnout bitevní pole.

S vybíráním a jmenováním osob do různých funkcí mu pomáhá jeho mladá žena Messalina. Claudius nemá absolutně žádné tušení, co se děje v manželčině ložnici a tak sebou nechává snadno manipulovat ženou, kterou nadevšechno milule a je přesvědčen, že i ona miluje jeho. Messalina nechává chytrým způsobem ostranit lidi o kterých se domnívá, že by mohli manželovi něco prozradit o jejích četných nevěrách nebo jí nejsou po vůli. O jejích nevěrách ví ve Městě úplně každý - mimo Claudia. Způsob, jakým Messalina vše zařizuje, budí dojem, že Claudius o jednání své ženy ví a schvaluje je. Proto se mu nikdo neodváží říci pravdu do očí. Několik let ho takto vodí za nos, až ... Až císařova bývalá milenka Calpurnie pozná, že Messalinina drzost a sebevědomí dorostly takové míry, že už se nebojí ničeho. Ani státního převratu.

Ačkoli se Claudius zařekne nikdy se neoženit, nevydrží mu jeho přesvědčení dlouho. Vezme si svou příbuznou Agrippinu a adoptuje jejího syna Nera. Císař rezignuje na jakýkoli odpor, snahu a veškerou činnost a vše nechává řídit ctižádostivou Agrippinu. Ta je sama udivená, jak snadno jí vše vychází.


Dověděl jsem se, že v Thesálii se provozuje sport, který má výhodu jednak v tom, že skýtá vzrušující podívanou, a jednak je levný. A tak jsem ho zavedl v Římě místo dosavadních zápasů s levharty a lvy. Byla to hra s divokými býčky. Thesálci zavřeli zvíře do těsné ohrady, pak je vypustili a vydražďovali tím, že mu do kůže vráželi ostré šipky, jen zlehka, aby je neporanili, ale přece dost důrazně, aby mu to bylo nepříjemné. Býček se po nich rozehnal, a tu mu hbitě uskakovali z cesty. Neměli žádnou zbraň. Někdy ho klamali barevnou látkou, kterou si drželi před tělem, a když býček na látku zaútočil, v posledním okamžiku jí máchli pryč, aniž se sami hnuli z místa. Býček se vždycky vrhal na pohybující se látku. Nebo když býk zaútočil, rozběhli se zápasníci proti němu a buď ho s mohutným odrazem naráz přeskočili, anebo mu doskočili na chvíli na zadek a teprve pak seskočili na zem. Býček se postupně unavil a oni dělali ještě odvážnější kousky. Jeden muž například dovedl stát zády ke zvířeti, hluboko předkloněný s hlavou mezi koleny, a když se na něho býk hnal, udělal zápasník salto vzad a přistál mu nohama na plecích. Byla docela běžná podívaná na býka pádícího kolem arény s mužem na zádech. Jestliže se zvíře dlouho neunavovalo, proháněli ho dokola a seděli mu na zádech jako na koni, levou rukou ho přitom drželi za roh a pravou mu kroutili ocas. Když už se zdálo hodně vyčerpané, popadl je hlavní zápasník za rohy a potýkal se s ním, až je složil. Někdy je chytil ještě za ucho a táhl je tak k zemi. Tento sport poskytoval opravdu zajímavou podívanou a být nejednou zasáhl a zabil muže, který si s ním příliš zahrával.


Většina lidí - to je má zkušenost - není ani ctnostná, ani zkažená, ani dobromyslná, ani zlomyslná. Mají od všeho trochu a nic z toho příliš dlouho. Šedivá prostřednost. Ale někteří lidé si přeci jen dokáží zachovat věrně svůj výrazný, ucelený charakter, a právě ti zanechávají v historii nejhlubší stopy.


Byla především naprosti bezcitná. Bezcitnost je vážná povahová chyba, ba naodpustitelná, pokud se snoubí s ozmařilostí, chamtivostí a nepořádností; ale ve spojení s bezmeznou energií a přísným smyslem pro řád a občanskou morálku nabývá docela jiného obsahu. Stává se vlastností božskou.


Nenapsal Platon, že vládu jednotlivce omlouvá jedině to, že jinak by se musel podrobit vládě lidí méně schopných, než je sám? Na tom něco je.


Pak řekl ještě něco, co se od té doby nejednou citovalo: "Jednu věc nikdy nepochopím, vznešení pánové: jek je možné, že vy, vládcové takového nádherného Města, kde jsou domy jako mramorové skály, obchody jako královské pokladnice, chrámy jako snové vidiny, o nichž nám vyprávějí naši druidové po návratu z tajemných návštěv v království Mrtvých, můžete ještě toužit po tom, abyste se zmocnili našich chudých ostrovních chatrčí?"


"V monarchii to nejde jinak," odpověděl, "i když je monarcha sebelaskavější. Staré ctnosti se vytrácejí. Nezávislost a upřímnost se nevyplácejí. Nejdůležitější ze všech ctností je umět správně odhadnout, co si panovník přeje. Člověk musí být buď dobrým monarchou jako ty, nebo dobrým dvořanem - jako já. Buď císařem, nebo hlupákem."



Pokračování knihy Já, Claudius v čtivosti nezaostává za svým předchůdcem. Mrtvých je zde podstatně méně. Claudius, původně smýšlením republikán, musí uznat, že jako císař dokáže mnohem více, než kdyby se měl handrkovat se senátem. Neustále se snaží, aby se Řím vrátil ke své bývalé slávě, kdy mohl být pro celý svět vzorem. On je jím i v Claudiově současnosti, ale už to není, co bývalo. Úplatky, pochlebování a podlézání, donašečství ... to vše i přes jeho snahy bují v míře nevídané. Těžko poznat, kdo je přítel a kdo zrádce.





neděle 2. října 2011

kniha # 12 Já, Claudius

název: Já, Claudius
originální název: I, Claudius
autor: Robert Graves
prvně publikováno: 1934
------------
moje vydání
nakladatelství: BB/art
rok vydání: 2006
počet stran: 430
ilustrace: žádné



Já, Tiberius Claudius Drusus Nero Germanicus Takový a Makový atd. (teď vás ještě nemíním zatěžovat všemi svými tituly), jemuž kdysi, a není tomu tak dávno, přátelé, příbuzní a druhové říkali "Claudius Hlupák" nebo "Ten Clauduis" nebo "Claudius Koktavý" nebo "Clau-Clau-Claudius" nebo přinejlepším "strýček Claudius", chystám se teď vypsatu tu divnou historii svého života. 
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Rozhodně jsem si totiž neosvojil výsadu zralých historiků vyjadřovat se o věcech, které znám jenom povrchně.

Narodit se v antickém světě jako člověk stižený různými handicapy je problém. Takové nedostatky, jako je koktavost nebo dokonce fyzická nedokonalost, mohou mít fatální následky. Není to tak dávno, co před se Claudiovým narozením taková věc řešila pohozením dítěte - nebo jeho svržením ze skály. Claudius měl štěstí, že se od takovýchto praktik v době jeho dětství již opouštělo.

Neduživý a koktavý chlapec Clau-Clau-Claudius, považovaný za ostudu rodiny, vyrůstá mimo hlavní dění, v ničem se s ním nepočítá. Považují ho totiž za méněcenného - jeho neschopnost se vyjádřit, občasné slintání, časté stonání a fyzická slabost - to všechno zpočátku působí proti němu. Chlapci, jako neperspektivnímu členu rodiny, se nevěnuje žádná pozornost. Má své učitele, ale nikdo od něj nic neočekává. Studium je v podstatě jediná činnost, které se může věnovat celé dny. Maximálně toho využívá.

Život ve vysoké státní politice je plný nástrah a nebezpečenství. Hlavním lídrem, osnovatelem všech intrik, je Claudiova babička Livia. Sám vnuk o ní mluví jako o "bábě". Každého, kdo jí stojí v cestě nechá otrávit. Její osoba budí nejen v rodině velký respekt a strach. Neštítí se opravdu ničeho. Navíc ví o každém vše, nic jí neunikne, žádné tajemství se před ní neuchová - o to se stará propletená síť vlastních špehů. Na druhou stranu je její vliv na státní záležitosti velice prospěšný. Taková šedá eminence s ohromným vlivem. Ačkoli je císařem Augustus, faktickým vládcem je Livie - to ona mu našeptává všechna rozhodnutí, to ona řídí jeho kroky.

Po Augustovi nastupuje na trůn Tiberius. Za vším čím je stojí jediný člověk - Livie. Tiberius vládne dlouze a krutě. Jen kdyby se tak mohl zbavit Livie ...

Každý, kdo by jen budil zdání, že se může byť jen přiblížit vládcovskému křeslu, je sveden ze světa. Udavači mají veliký vliv a Tiberius s jejich pomocí nastoluje teror. Jako jedna z prvních obětí opouští svět živých Germanicus. Jediný, kdo uniká všem těm nesmyslným obviněním, intrikám a vraždám, je Claudius. Takový prosťáček nikomu nestojí ani za to, aby ho nechal otrávit. V krvavém šílenství se Tiberiovi vyrovná snad již jen jeho nástupce - Caligula.

Caligula krátce po svém jmenování prodělá přerod v Boha. A krvavé lázně propukají nanovo. Těžko mezi sebou jednotlivé císaře porovnávat, ale Caligula jedná rozhodně nejméně logicky. Bojuje s Neptunem, mluví s Jupiterem - často se i pohádají, spí s Dianou ... Vede velice nákladný život, v ničem se neomezuje. Jeho spotřeba peněz je šílená - stejně jako způsoby, jak potřebné peníze získává. Je jen otázkou času, kdy se najde někdo dostatečně odvážný, aby se ho pokusil zbavit. Ještě než se tak stane, stačí Caligula z rozmaru oženit svého strýce Claudia s krásnou Messalinou. Kniha končí Caligulovo vraždou a Claudiovým jmenováním císařem. Claudius je republikán, ale proti davu nic nezmůže. Navíc nedokáže odolat naléhání své ženy, Messaliny.

"Město, jež punská kletba týrá
a jemuž zlato hrdlo svírá,
zví, co je hrůzy plná míra.

Z živých úst vzletí roje hmyzí
a vlastní tvář mu bude cizí,
až přijde smrt a všechno zmizí.

Dnů padesát tří, deset jar
a Clau-Clau-Clau dostane dar,
touhu všech lidí, jeho zmar.

Bez přátel, které by měl rád,
koktavě bude klopýtat,
breptat a sám se cestou brát.

Až zmlkne, odvát v jiný svět,
tak za devatenáct set let,
lidé mu budou rozumět."

"Aby nevěsta neklopýtla přes práh namželova domu, když do něho poprvé vstupuje, je v Římě zvykem, že ji přes něj vždycky přenesou."


Cynicky bych mohla knihu nazvat antickou parafrází na Hollywoodský příběh. Koktavý, postižený a opovrhovaný Claudius unikne všem intrikám. Ač od něj nikdo nic nečeká - ujímá se císařského trůnu.

Já, Claudius mě opravdu bavil. I když se jedná o celkem bichly, děj ubíhá. Žádné kudrlinky, hezky přímý děj, takže se při čtení neztrácíte. Jen si musíte dávat pozor na rodinné vztahy - v těch se zamotáte celkem snadno. Dědeček si adoptuje své 2 vnuky, kteří se tak stanou jeho syny a třetího vnuka si adoptuje jeho strýc - kdo se v tom má vyznat? Naštěstí většina takovýchto postav je brzo otrávená a do děje se pak už nepletou.

Tohle období bylo opravdu šílené. Snadno a často se rozváděli. Ještě snadněji a častěji se trávili či jinak vraždili. Vláda přecházela z rukou jednoho šílence do rukou ještě většího. Vše se řídilo rozmary vrtošivých a pomatených panovníků, kteří měli neomezenou moc.





neděle 11. září 2011

kniha # 10 Mrtvá v knihovně

název: Mrtvá v knihovně
originální název: The body in the library
autor: Agatha Christie
prvně publikováno: 1942
------------
moje vydání
nakladatelství: Odeon
rok vydání: 1983
počet stran: 179
ilustrace: žádné (kresba na obálce Adolf Born)

Mrtvá v knihovně je další z románů, kde je nejdůležitějším detektivem Jane Marplová.

V knihovně rodiny Bantryových služebná nalezla mrvolu dívky. Nikdo neví, kdo to je ani jak se tam ocitla. Paní Bantryová zavolá své přitelkyni Jane Marplové, aby za ní přišla. Případu se sice ujímá policie, ale Dolly Bantryová si nechce nechat ujít něco tak vzrušujícího, jako je neznámá mrtvá dívka nalezená v knihovně jejího domu.

Pátrání je zavede do rekreačního a ubytovacího střediska. Konkrétně k panu Jeffersonovi, jeho snaše a zeťi. Dívka zde pracovala jako tanečnice - zastupovala svou sestru, která si zranila kotník a nemohla proto po nějakou dobu vykonávat svou práci. Pan Jefferson je zámožný pán, ale při leteckém neštěstí přišel o syna i dceru, sám utrpěl rozsáhlá zranění, jež na něm zanechala trvalé následky.

Aby byl případ ještě více zamotaný, objevuje se na scéně ještě jedna mrtvá dívka - mladá skautka. Je nalezena ohořelá v autě jednoho z hostí a podezřelých. Souvisí nějak s prvním případem? A jak?

Důležitou roli v případu hraje fakt, že pan Conway Jefferson chtěl mrtvou dívku adoptovat. Lidí v okolí dívky bylo mnoho, vraždu mohl spáchat kdokoli z nich.

I já jsme měla podezřelých mnoho. Jednou ten, podruhé zas onen. Někdo se nabízel "sám" - to se mi zdálo poderželé, tak jsem tuto možnost hned zavrhla ..... Ani tentokrát jsem se k řešení ani nepřiblížila. Snažila jsem se knihu číst pomalu a hlavně pozorně. Přesto jsem znovu neuspěla.

sobota 10. září 2011

Já, Claudius - první kapitoly


Mám za sebou teprve 3 kapitoly, ale už teď je mi jasné, že jsem ve škole měla dávat mnohem větší pozor. Kdybych byla bývala ... No, kdo to nezná.

Claudius začíná své vyprávění od začátku - rozepisuje se o svých dědečcích, strýcích, jejich ženách .... a já v tom pěkně zhusta plavu. V antickém světě nebyl rozvod tabu, tak jako později. Dostáváme se tedy do další úrovně. Měl-li nějaký jeho strýc 2 manželky a obě s ním měly děti + si ještě adoptoval dítě své ženy z předchozího manželství (nebo dokonce nějaké cizí), nechápu už vůbec nic.

A jména. Ta jména. Všichni ti Claudiové, Tiberiové, Agrippové .... Sem tam se někdo jmenuje stejně. Navíc nemají příjmení na které jsme zvyklí - a která by mi přitom tak moc pomohla.

A pokračujeme dál - senát, principát, konzulové... Moje beznaděj nebere konce.

Nezbylo mi nic jiného než knihu pěkně odložit a vzít si na pomoc internet. Narazila jsem na zajímavý portál zabývajícím se obdobím antiky
Zde jsem si mohla dát do souvislostí alespoň základní genealogické souvislosti rodiny císaře Claudia. Snad jsem se do toho nezamotala ještě víc. Chápu to správně? Budu moc ráda opravíte-li mne - nebo poradíte.

Livia - jeho babička, matka Claudiova otce - Drusa
Augustus - dědeček (nevlastní, vzal si Livii už když byla těhotná)
Tiberius - strýc
Drusus - Claudiův otec
Antonie - Claudiova matka 


Claudius byl následovníkem Caliguly a předchůdcem Nera. Tedy:   Caligula --- Claudius --- Nero


středa 9. března 2011

kniha # 6 Není kouře bez ohýnku

název: Není kouře bez ohýnku
originální název: The Moving Finger
autor: Agatha Christie
prvně publikováno: 1942
------------
moje vydání
nakladatelství: Odeon
rok vydání: 1982
počet stran: 146
ilustrace: žádné (kresba na obálce Adolf Born)

Jerry Burton přijíždí se svou sestrou Joannou do malého městečka Lymstock, aby se zotavil ze svých zranění, která utrpěl při havárii. Brzy po jejich příjezdu začnou obyvatelé ospalého městečka dostávat oplzlé anonymní dopisy. Nic z jejich obsahu se nezakládá na pravdě, obsahují pouze nechutné, sprosté a sexistické narážky. Nikdo anonymům nevěnuje velkou pozornost, většinou končí spáleny v krbu. Někteří obyvatelé dokonce ani nechtějí přiznat, že takové dopisy obdrželi. Všichni autorství přisuzují nějakému pomatenci a tak se jimi příliš nezabývají. Policie se začne o dopisy zajímat v momentě, kdy paní Symmingtonová spáchá sebervaždu poté, co obdrží další z těchto dopisů. Nedlouho nato následuje vražda služky v domě Symmingtonových, Agnes. Viděla snad, kdo vložil Symmingtonovým anonymní dopis do schránky? Nebo bylo všechno úplně jinak?

Postavou, která vraždu vyřeší, je slečna Marplová. V knize nastoupí na scénu až v jejím závěru. Spíš se tam dvakrát jen mihne a na konci celou záhadu objasní. Škoda, protože tohle bylo moje první knižní setkání se slečnou Marplovou.

kniha # 5 Plavý kůň

název: Plavý kůň
originální název: The Pale Horse
autor: Agatha Christie
prvně publikováno: 1961
------------
moje vydání
nakladatelství: Práce
rok vydání: 1984
počet stran: 184
ilustrace: Olga Ptáčková

Tentokrát se budeme pohybovat na tenkém ledě okultismu. Je zavražděn otec Gorman, který odchází od zemřelé ženy - ta mu nadiktovala několika jmen.  Seznam je nalezen ukrytý v jeho botě. Kdo jsou tito lidé? Co je spojuje? Většina z nich je mrtvá, ale všichni zemřeli přirozenou smrtí. Je tedy vyloučeno cizí zavinění či úmysl. Či snad....?

Mark Easterbrook pátrá po příčinách úmrtí lidí ze seznamu. Sám nenachází žádnou spojitost mezi jmény a vraždou. Až na domácí slavnosti u přátel se seznámí s trojicí čarodějnic. Z rozhovoru s jednou z nich vyplyne, že pokud se chce Mark "zbavit" nějaké osoby a to aniž by došlo k jakémukoliv kontaktu s ní nebo násilí, jde o věc velice jednoduchou. Vše se stane pomocí černé magie (samoržejmě to není zadarmo) a naprosto legálně. Stačí si jen vsadit, že určitá osoba zemře například do konce měsíce. Mark by si samozřejmě vsadil, že je to věc naprosto nemožná a v případě, že by prohrál, propadla by jeho sázka druhé straně. Protože chce odhalit, kdo stojí za vraždou kněze a nejspíš i lidí ze seznamu, zosnuje plán. Jeho známá Zrzka se vydává za jeho manželku a té se Mark potřebuje zbavit. Vsadí si a požádá čarodějnice o pomoc. Zúčastní se magického rituálu, který má způsobit Zrzčinu smrt. O několik dní později si dívka začne stěžovat na chřipku. Nepomáhají žádné léky a nemoc začíná být smrtelně vážnou...

(objevuje se zde postava vikáře Dane Clathropa, ale především jeho ženy Dane Calthropové - stejně jako v knize Není kouře bez ohýnku)

"Snad ses nezamiloval," obvinila mě Rhoda. "Ano, tak to bude. Láska na muže působí velice neblaze - otupuje jejich rozum. U žen je tomu právě naopak - jsou na vrcholu světa, září a láska je zkrášluje. Je to komické. Ženám to dělá dobře a muži vypadají jako tupohlavé ovce."



sobota 5. března 2011

sobotní potěšení

Pes nemocný a tak jsem si musela udělat alespoň nějakou radost. Navíc vidina dne z poloviny stráveného v supermarketu na náladě taky nepřidá.
vydání románu z roku 2001, které
mám v knihovně

Euromedia, 2001
edice KLASIKA

Miluji period drama a Jane Austenová je mezi filmaři více než oblíbená. Ale číst jí? No, už hooodně dlouho mám ve skříni její knihu Emma. Ještě když jsem byla na základní škole, přišla mi z knižního klubu (kterého v té době byla mamina členkou). Objednala jsem si jí potom, co v televizi běžela filmová adaptace této knihy s Gwyneth Paltrow v hlavní roli. Bohužel jsem jí po pár stránkách odložila do knihovny, kde zůstala do dnes. Přišel ale čas to změnit.

V polici s několika knihami (v Písku v Tescu není velký výběr) ležela kniha s názvem Pýcha a přemlouvání. Tak tenhle název jsem ještě neslyšela. Opravu to napsala Jane Austenová? Nebo se zase někdo zkouší přiživit? Musela jsem si přečíst informace vydavatele, abych se dověděla, že takto se rozhodli přeložit román Persuasion. Jako by nestačilo, že už se v češtině vydával pod názvem Anna Elliotová. Ono vůbec problematika překladu názvů by vydala na dlouhý článek, ale nejsem zrovna člověk k tomu povolaný. Jen si stačí pamatovat, že Persuasion, Anna Elliotová a Pýcha a přemlouvání jedno a totéž jsou....

Ještě mi zbývá více než polovina knih na seznamu a tak si budu muset ještě pěknou chvilku počkat. Už teď se ale těším až si přečtu novou knihu a pak se pustím do té tolik let odložené Emmy.


A tady už je obálka mé dnešní radosti. Musím pochválit moc hezký obal. Ten obrázek je opravdu krásný.

nakladatelství LEDA
a nakladatelství Rozmluvy 2010,
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...