název: Claudius bůh a jeho žena Messalina
originální název: Claudius the god and his wife Messalina
autor: Robert Graves
prvně publikováno: 1935
------------
moje vydání
nakladatelství: BB art
rok vydání: 2006
počet stran: 471
ilustrace: žádné
Dva roky už uplynuly od té doby, co jsem dopsal dlouhou historii o tom, jak jsem já, Tiberius Claudius Drusus Nero Germanicus, mrzák, koktavec a hlupák rodiny, který svým ctižádostivým, krvežíznivým příbuzným nestál ani za to, aby ho popravili, otrávili, donutili k sebevraždě, poslali do vyhnanství na pustý ostrov nebo umučili hladem (tak si totiž jeden druhého odklízeli z cesty), tedy jak jsem je všechny přežil, dokonce i svého šíleného synovce Gaia Caligulu, a jak mě jednoho dne zcela neočekávaně provolali poddůstojníci palácové stráže císařem.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Aiacos ho předal svému propuštěnci Menandrovi a ten mu přidělil práci soudního písaře. Nový císař má nesnadný úkol - uklidit svinčík po svém synovci Caligulovi. Zruší spoustu nesmyslných svátků, které synovec zavedl a zruší jeho božství. Státní pokladna je prázdná a je třeba jí znovu zaplnit.
Císař se opravdu snaží. Nechává přebudovat přistav v Ostii, aby Řím netrpěl nedostatkem obilí, které se z velké části musí dovážet z Alexandrie, podílí se na soudnictví, zruší mnoho krutých a nesmyslných trestů ... Navíc nezapomíná na lidi, kteří jej podporovali v době, kdy byl "hlupákem Claudiem".
Claudiova výprava do Británie mu přinese vojenský úspěch. Podrobí si jižní část Británie. Ve válečné výpravě zužitkuje své znalosti z historie a taktiky. Ačkoli nikdy nebyl vojákem, dokáže pomocí strategie ovládnout bitevní pole.
S vybíráním a jmenováním osob do různých funkcí mu pomáhá jeho mladá žena Messalina. Claudius nemá absolutně žádné tušení, co se děje v manželčině ložnici a tak sebou nechává snadno manipulovat ženou, kterou nadevšechno milule a je přesvědčen, že i ona miluje jeho. Messalina nechává chytrým způsobem ostranit lidi o kterých se domnívá, že by mohli manželovi něco prozradit o jejích četných nevěrách nebo jí nejsou po vůli. O jejích nevěrách ví ve Městě úplně každý - mimo Claudia. Způsob, jakým Messalina vše zařizuje, budí dojem, že Claudius o jednání své ženy ví a schvaluje je. Proto se mu nikdo neodváží říci pravdu do očí. Několik let ho takto vodí za nos, až ... Až císařova bývalá milenka Calpurnie pozná, že Messalinina drzost a sebevědomí dorostly takové míry, že už se nebojí ničeho. Ani státního převratu.
Ačkoli se Claudius zařekne nikdy se neoženit, nevydrží mu jeho přesvědčení dlouho. Vezme si svou příbuznou Agrippinu a adoptuje jejího syna Nera. Císař rezignuje na jakýkoli odpor, snahu a veškerou činnost a vše nechává řídit ctižádostivou Agrippinu. Ta je sama udivená, jak snadno jí vše vychází.
Dověděl jsem se, že v Thesálii se provozuje sport, který má výhodu jednak v tom, že skýtá vzrušující podívanou, a jednak je levný. A tak jsem ho zavedl v Římě místo dosavadních zápasů s levharty a lvy. Byla to hra s divokými býčky. Thesálci zavřeli zvíře do těsné ohrady, pak je vypustili a vydražďovali tím, že mu do kůže vráželi ostré šipky, jen zlehka, aby je neporanili, ale přece dost důrazně, aby mu to bylo nepříjemné. Býček se po nich rozehnal, a tu mu hbitě uskakovali z cesty. Neměli žádnou zbraň. Někdy ho klamali barevnou látkou, kterou si drželi před tělem, a když býček na látku zaútočil, v posledním okamžiku jí máchli pryč, aniž se sami hnuli z místa. Býček se vždycky vrhal na pohybující se látku. Nebo když býk zaútočil, rozběhli se zápasníci proti němu a buď ho s mohutným odrazem naráz přeskočili, anebo mu doskočili na chvíli na zadek a teprve pak seskočili na zem. Býček se postupně unavil a oni dělali ještě odvážnější kousky. Jeden muž například dovedl stát zády ke zvířeti, hluboko předkloněný s hlavou mezi koleny, a když se na něho býk hnal, udělal zápasník salto vzad a přistál mu nohama na plecích. Byla docela běžná podívaná na býka pádícího kolem arény s mužem na zádech. Jestliže se zvíře dlouho neunavovalo, proháněli ho dokola a seděli mu na zádech jako na koni, levou rukou ho přitom drželi za roh a pravou mu kroutili ocas. Když už se zdálo hodně vyčerpané, popadl je hlavní zápasník za rohy a potýkal se s ním, až je složil. Někdy je chytil ještě za ucho a táhl je tak k zemi. Tento sport poskytoval opravdu zajímavou podívanou a být nejednou zasáhl a zabil muže, který si s ním příliš zahrával.
Většina lidí - to je má zkušenost - není ani ctnostná, ani zkažená, ani dobromyslná, ani zlomyslná. Mají od všeho trochu a nic z toho příliš dlouho. Šedivá prostřednost. Ale někteří lidé si přeci jen dokáží zachovat věrně svůj výrazný, ucelený charakter, a právě ti zanechávají v historii nejhlubší stopy.
Byla především naprosti bezcitná. Bezcitnost je vážná povahová chyba, ba naodpustitelná, pokud se snoubí s ozmařilostí, chamtivostí a nepořádností; ale ve spojení s bezmeznou energií a přísným smyslem pro řád a občanskou morálku nabývá docela jiného obsahu. Stává se vlastností božskou.
Nenapsal Platon, že vládu jednotlivce omlouvá jedině to, že jinak by se musel podrobit vládě lidí méně schopných, než je sám? Na tom něco je.
Pak řekl ještě něco, co se od té doby nejednou citovalo: "Jednu věc nikdy nepochopím, vznešení pánové: jek je možné, že vy, vládcové takového nádherného Města, kde jsou domy jako mramorové skály, obchody jako královské pokladnice, chrámy jako snové vidiny, o nichž nám vyprávějí naši druidové po návratu z tajemných návštěv v království Mrtvých, můžete ještě toužit po tom, abyste se zmocnili našich chudých ostrovních chatrčí?"
"V monarchii to nejde jinak," odpověděl, "i když je monarcha sebelaskavější. Staré ctnosti se vytrácejí. Nezávislost a upřímnost se nevyplácejí. Nejdůležitější ze všech ctností je umět správně odhadnout, co si panovník přeje. Člověk musí být buď dobrým monarchou jako ty, nebo dobrým dvořanem - jako já. Buď císařem, nebo hlupákem."
Pokračování knihy Já, Claudius v čtivosti nezaostává za svým předchůdcem. Mrtvých je zde podstatně méně. Claudius, původně smýšlením republikán, musí uznat, že jako císař dokáže mnohem více, než kdyby se měl handrkovat se senátem. Neustále se snaží, aby se Řím vrátil ke své bývalé slávě, kdy mohl být pro celý svět vzorem. On je jím i v Claudiově současnosti, ale už to není, co bývalo. Úplatky, pochlebování a podlézání, donašečství ... to vše i přes jeho snahy bují v míře nevídané. Těžko poznat, kdo je přítel a kdo zrádce.
Žádné komentáře:
Okomentovat