název: Sloni mají paměťoriginální název: Elephants can remember
autor: Agatha Christie
prvně publikováno: 1972
------------
moje vydání
rok vydání: 1974
počet stran: 154
ilustrace: Helena Wernischová
Paní Oliverová se jako spisovatelka zúčastní literárního večírku. Osloví jí zde velice nesympatická a panovačná postarší žena, která po ní chce odpověď na velmi nepříjemnou otázku. Kmotřenka Ariadny Oliverové - Célie - přišla za tragických okolností o oba rodiče a paní Burton - Coxová se velice zajímá o to, zda Céliin otec zastřelil její matku a pak sebe nebo tomu bylo naopak. Dotaz velice neomalený.
Ariadna je nejdříve velice pohoršená drzostí cizí ženy, ale otázka jí velice vrtá hlavou. Není jediná. I Célie o této staré tragédii poslední dobou dost přemýšlí. Chce si vzít syna paní Burton - Coxové, ale cítí vnitřní neklid a sama chce, aby se celá bolestná událost vyřešila.
Jedná se o událost velice starou - dobrých 12 let - a proto je velice těžké najít svědky, kteří by si pamatovali. Ale sloni mají paměť a tak musí najít lidi, kteří mají také velkou paměť - jako zmínění sloni. K takové složité hádance si přizve svého starého dobrého přítele Hercula Poirota.
V této knize jsem byla velice blízko rozžešení případu. Musím se přiznat, že ke svému úsudku jsem došla spíše intuitivně, než pomocí logického myšlení. Napdlo mě, že se obě sestry mohly vyměnit, protože podobné téma bylo i v předchozí knize, kterou jsem četla - Oznamuje se vražda. Upřímně řečeno, to bylo asi tak vše čeho jsem se byla schopna dobrat, zbytek bych nedomyslela ani náhodou.
Velice se mi líbí, že staré anglické domy mají svá jména - Laurel Cottage. Stejně tak "dvojitá" příjmení - Burton-Cox, Preston-Grey. Mnohem hezčí než dvojítá křestní jména, která se u nás stávají populární.
Žádné komentáře:
Okomentovat