Julian Smith - I´m reading a book

video s českými titulky si můžete otevřít zde VideaČesky

kniha # 14 Heidi, děvčátko z hor

název: Heidi, děvčátko z hor

originální název: Heidi
autor: Johanna Spyri (převyprávěl Bohumil Říha)

prvně publikováno: 1880
------------

moje vydání

nakladatelství: Albatros (edice Jiskřičky)

rok vydání: 1971

počet stran: 170

ilustrace: Daniela Hahnová

 

Nápadné ticho.

xxxxxxxxxxxxxxxxxx

Protože si už řekli všechno.

Příběh malého děvčátka jménem Heidi, kterou její teta odvede k dědečkovi do hor, protože jí zámožná rodina nabídla dobře placenou práci a děvčátko by nemohla vzít sebou. Děda nemá v kraji dobrou pověst – táhne se s ním jeho minulost světáka – lidé se mu straní a odmítají ho přijmout mezi sebe. Konrád proto na lidi zanevře a žije v ústraní vysoko v alpských horách. Pryč od lidí a od pomluv.

Dědeček se vnučky ujímá. Zamiluje si jí hned první den, ale nedá to na sobě vůbec znát. Dívenka chodí pást kozy s chlapcem Petrem, místním pasáčkem koz.

Její ničím nerušené dětství zkazí návrat tety Běty, která sebou dívku odvede do města k zámožné rodině. Zde má dělat společnici dívce Kláře. Klára je děvče dvanáctileté, z dobré rodiny, ale nemocné. Své dny tráví upoutaná v kolečkovém křesle. Heidi jí má dělat společnici, protože je nezkažená a bezprostřední na rozdíl od ostatních městkých dětí.

Heidi dělá společnost Kláře, naučí se číst a psát, z dívek se stanou přítelkyně. Po nějaké době se Heidi začne stýskat po dědečkovi tak moc až z toho onemocní. Na doporučení lékaře pošlou dívku zpátky domů do hor. O měsíc později do hor přicestuje i Klára. Díky horskému vzduchu a místní stravě Klárka zesílí natolik, že se může pokusit chodit.

Kdysi jsem viděla jednu z verzí filmového zpracování této švýcarské knihy. Nikdy jsem jí ale jako dítě nečetla - až teď. Mám neustále pocit, že jsem o něco připravená. Knihu převyprávěl Bohumil Říha - nevím, jak tomu mám rozumět. Je to myšleno tak, že knihu upravil pro české děti? Bohužel musím konstatovat, že už jsem prostě možná jenom příliš stará na dětské knihy. Přesto - myslím, že Heidi, děvčátko z hor je jedna z nejhezčích knih pro děti.

Dodatek/Upgrade:

Dnes jsem si zkusila vyhledat knihu na internetu a mé podezření se potvrdilo

- v českém vydání se mi nepodařilo najít přeloženou

a hlavně NEUPRAVENOU verzi tohoto díla.

Nalezla jsem několik cizojazyčných překladů Heidi a všechny měly přes 300 stran.

Takže kniha na českém trhu (bohužel i starší překlady a vydání)

je zjednodušená (zkrácená a upravená) pro mladší čtenáře.

Mám tedy smůlu.

Stejně tak v případě knihy Tajná zahrada od Frances Hodgson-Burnettové

(alespoň podle některých e-shopů je tomu tak).

kniha # 13 Claudius bůh a jeho žena Messalina

název: Claudius bůh a jeho žena Messalina

originální název: Claudius the god and his wife Messalina

autor: Robert Graves

prvně publikováno: 1935

------------

moje vydání

nakladatelství: BB art

rok vydání: 2006

počet stran: 471

ilustrace: žádné

Dva roky už uplynuly od té doby, co jsem dopsal dlouhou historii o tom, jak jsem já, Tiberius Claudius Drusus Nero Germanicus, mrzák, koktavec a hlupák rodiny, který svým ctižádostivým, krvežíznivým příbuzným nestál ani za to, aby ho popravili, otrávili, donutili k sebevraždě, poslali do vyhnanství na pustý ostrov nebo umučili hladem (tak si totiž jeden druhého odklízeli z cesty), tedy jak jsem je všechny přežil, dokonce i svého šíleného synovce Gaia Caligulu, a jak mě jednoho dne zcela neočekávaně provolali poddůstojníci palácové stráže císařem.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Aiacos ho předal svému propuštěnci Menandrovi a ten mu přidělil práci soudního písaře.

V úvodu se ještě na několik kapitol vracíme k událostem, které se udály dávno před Caligulovým zavražděním. Ve svém vyprávění se zabývá přítelem z dětství Herodem Agrippou. Herodes má velký vliv na Claudiovo rozhodnutí přijmout titul caesar.

Nový císař má nesnadný úkol - uklidit svinčík po svém synovci Caligulovi. Zruší spoustu nesmyslných svátků, které synovec zavedl a zruší jeho božství. Státní pokladna je prázdná a je třeba jí znovu zaplnit.
Císař se opravdu snaží. Nechává přebudovat přistav v Ostii, aby Řím netrpěl nedostatkem obilí, které se z velké části musí dovážet z Alexandrie, podílí se na soudnictví, zruší mnoho krutých a nesmyslných trestů ... Navíc nezapomíná na lidi, kteří jej podporovali v době, kdy byl "hlupákem Claudiem".

Claudiova výprava do Británie mu přinese vojenský úspěch. Podrobí si jižní část Británie. Ve válečné výpravě zužitkuje své znalosti z historie a taktiky. Ačkoli nikdy nebyl vojákem, dokáže pomocí strategie ovládnout bitevní pole.

S vybíráním a jmenováním osob do různých funkcí mu pomáhá jeho mladá žena Messalina. Claudius nemá absolutně žádné tušení, co se děje v manželčině ložnici a tak sebou nechává snadno manipulovat ženou, kterou nadevšechno milule a je přesvědčen, že i ona miluje jeho. Messalina nechává chytrým způsobem ostranit lidi o kterých se domnívá, že by mohli manželovi něco prozradit o jejích četných nevěrách nebo jí nejsou po vůli. O jejích nevěrách ví ve Městě úplně každý - mimo Claudia. Způsob, jakým Messalina vše zařizuje, budí dojem, že Claudius o jednání své ženy ví a schvaluje je. Proto se mu nikdo neodváží říci pravdu do očí. Několik let ho takto vodí za nos, až ... Až císařova bývalá milenka Calpurnie pozná, že Messalinina drzost a sebevědomí dorostly takové míry, že už se nebojí ničeho. Ani státního převratu.

Ačkoli se Claudius zařekne nikdy se neoženit, nevydrží mu jeho přesvědčení dlouho. Vezme si svou příbuznou Agrippinu a adoptuje jejího syna Nera. Císař rezignuje na jakýkoli odpor, snahu a veškerou činnost a vše nechává řídit ctižádostivou Agrippinu. Ta je sama udivená, jak snadno jí vše vychází.

Dověděl jsem se, že v Thesálii se provozuje sport, který má výhodu jednak v tom, že skýtá vzrušující podívanou, a jednak je levný. A tak jsem ho zavedl v Římě místo dosavadních zápasů s levharty a lvy. Byla to hra s divokými býčky. Thesálci zavřeli zvíře do těsné ohrady, pak je vypustili a vydražďovali tím, že mu do kůže vráželi ostré šipky, jen zlehka, aby je neporanili, ale přece dost důrazně, aby mu to bylo nepříjemné. Býček se po nich rozehnal, a tu mu hbitě uskakovali z cesty. Neměli žádnou zbraň. Někdy ho klamali barevnou látkou, kterou si drželi před tělem, a když býček na látku zaútočil, v posledním okamžiku jí máchli pryč, aniž se sami hnuli z místa. Býček se vždycky vrhal na pohybující se látku. Nebo když býk zaútočil, rozběhli se zápasníci proti němu a buď ho s mohutným odrazem naráz přeskočili, anebo mu doskočili na chvíli na zadek a teprve pak seskočili na zem. Býček se postupně unavil a oni dělali ještě odvážnější kousky. Jeden muž například dovedl stát zády ke zvířeti, hluboko předkloněný s hlavou mezi koleny, a když se na něho býk hnal, udělal zápasník salto vzad a přistál mu nohama na plecích. Byla docela běžná podívaná na býka pádícího kolem arény s mužem na zádech. Jestliže se zvíře dlouho neunavovalo, proháněli ho dokola a seděli mu na zádech jako na koni, levou rukou ho přitom drželi za roh a pravou mu kroutili ocas. Když už se zdálo hodně vyčerpané, popadl je hlavní zápasník za rohy a potýkal se s ním, až je složil. Někdy je chytil ještě za ucho a táhl je tak k zemi. Tento sport poskytoval opravdu zajímavou podívanou a být nejednou zasáhl a zabil muže, který si s ním příliš zahrával.

Většina lidí - to je má zkušenost - není ani ctnostná, ani zkažená, ani dobromyslná, ani zlomyslná. Mají od všeho trochu a nic z toho příliš dlouho. Šedivá prostřednost. Ale někteří lidé si přeci jen dokáží zachovat věrně svůj výrazný, ucelený charakter, a právě ti zanechávají v historii nejhlubší stopy.

Byla především naprosti bezcitná. Bezcitnost je vážná povahová chyba, ba naodpustitelná, pokud se snoubí s ozmařilostí, chamtivostí a nepořádností; ale ve spojení s bezmeznou energií a přísným smyslem pro řád a občanskou morálku nabývá docela jiného obsahu. Stává se vlastností božskou.

Nenapsal Platon, že vládu jednotlivce omlouvá jedině to, že jinak by se musel podrobit vládě lidí méně schopných, než je sám? Na tom něco je.

Pak řekl ještě něco, co se od té doby nejednou citovalo: "Jednu věc nikdy nepochopím, vznešení pánové: jek je možné, že vy, vládcové takového nádherného Města, kde jsou domy jako mramorové skály, obchody jako královské pokladnice, chrámy jako snové vidiny, o nichž nám vyprávějí naši druidové po návratu z tajemných návštěv v království Mrtvých, můžete ještě toužit po tom, abyste se zmocnili našich chudých ostrovních chatrčí?"

"V monarchii to nejde jinak," odpověděl, "i když je monarcha sebelaskavější. Staré ctnosti se vytrácejí. Nezávislost a upřímnost se nevyplácejí. Nejdůležitější ze všech ctností je umět správně odhadnout, co si panovník přeje. Člověk musí být buď dobrým monarchou jako ty, nebo dobrým dvořanem - jako já. Buď císařem, nebo hlupákem."

Pokračování knihy Já, Claudius v čtivosti nezaostává za svým předchůdcem. Mrtvých je zde podstatně méně. Claudius, původně smýšlením republikán, musí uznat, že jako císař dokáže mnohem více, než kdyby se měl handrkovat se senátem. Neustále se snaží, aby se Řím vrátil ke své bývalé slávě, kdy mohl být pro celý svět vzorem. On je jím i v Claudiově současnosti, ale už to není, co bývalo. Úplatky, pochlebování a podlézání, donašečství ... to vše i přes jeho snahy bují v míře nevídané. Těžko poznat, kdo je přítel a kdo zrádce.

best friend

kniha # 12 Já, Claudius

název: Já, Claudius
originální název: I, Claudius
autor: Robert Graves
prvně publikováno: 1934
------------

moje vydání

nakladatelství: BB/art

rok vydání: 2006

počet stran: 430

ilustrace: žádné



Já, Tiberius Claudius Drusus Nero Germanicus Takový a Makový atd. (teď vás ještě nemíním zatěžovat všemi svými tituly), jemuž kdysi, a není tomu tak dávno, přátelé, příbuzní a druhové říkali "Claudius Hlupák" nebo "Ten Clauduis" nebo "Claudius Koktavý" nebo "Clau-Clau-Claudius" nebo přinejlepším "strýček Claudius", chystám se teď vypsatu tu divnou historii svého života. 

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Rozhodně jsem si totiž neosvojil výsadu zralých historiků vyjadřovat se o věcech, které znám jenom povrchně.

Narodit se v antickém světě jako člověk stižený různými handicapy je problém. Takové nedostatky, jako je koktavost nebo dokonce fyzická nedokonalost, mohou mít fatální následky. Není to tak dávno, co před se Claudiovým narozením taková věc řešila pohozením dítěte - nebo jeho svržením ze skály. Claudius měl štěstí, že se od takovýchto praktik v době jeho dětství již opouštělo.

Neduživý a koktavý chlapec Clau-Clau-Claudius, považovaný za ostudu rodiny, vyrůstá mimo hlavní dění, v ničem se s ním nepočítá. Považují ho totiž za méněcenného - jeho neschopnost se vyjádřit, občasné slintání, časté stonání a fyzická slabost - to všechno zpočátku působí proti němu. Chlapci, jako neperspektivnímu členu rodiny, se nevěnuje žádná pozornost. Má své učitele, ale nikdo od něj nic neočekává. Studium je v podstatě jediná činnost, které se může věnovat celé dny. Maximálně toho využívá.

Život ve vysoké státní politice je plný nástrah a nebezpečenství. Hlavním lídrem, osnovatelem všech intrik, je Claudiova babička Livia. Sám vnuk o ní mluví jako o "bábě". Každého, kdo jí stojí v cestě nechá otrávit. Její osoba budí nejen v rodině velký respekt a strach. Neštítí se opravdu ničeho. Navíc ví o každém vše, nic jí neunikne, žádné tajemství se před ní neuchová - o to se stará propletená síť vlastních špehů. Na druhou stranu je její vliv na státní záležitosti velice prospěšný. Taková šedá eminence s ohromným vlivem. Ačkoli je císařem Augustus, faktickým vládcem je Livie - to ona mu našeptává všechna rozhodnutí, to ona řídí jeho kroky.

Po Augustovi nastupuje na trůn Tiberius. Za vším čím je stojí jediný člověk - Livie. Tiberius vládne dlouze a krutě. Jen kdyby se tak mohl zbavit Livie ...

Každý, kdo by jen budil zdání, že se může byť jen přiblížit vládcovskému křeslu, je sveden ze světa. Udavači mají veliký vliv a Tiberius s jejich pomocí nastoluje teror. Jako jedna z prvních obětí opouští svět živých Germanicus. Jediný, kdo uniká všem těm nesmyslným obviněním, intrikám a vraždám, je Claudius. Takový prosťáček nikomu nestojí ani za to, aby ho nechal otrávit. V krvavém šílenství se Tiberiovi vyrovná snad již jen jeho nástupce - Caligula.

Caligula krátce po svém jmenování prodělá přerod v Boha. A krvavé lázně propukají nanovo. Těžko mezi sebou jednotlivé císaře porovnávat, ale Caligula jedná rozhodně nejméně logicky. Bojuje s Neptunem, mluví s Jupiterem - často se i pohádají, spí s Dianou ... Vede velice nákladný život, v ničem se neomezuje. Jeho spotřeba peněz je šílená - stejně jako způsoby, jak potřebné peníze získává. Je jen otázkou času, kdy se najde někdo dostatečně odvážný, aby se ho pokusil zbavit. Ještě než se tak stane, stačí Caligula z rozmaru oženit svého strýce Claudia s krásnou Messalinou. Kniha končí Caligulovo vraždou a Claudiovým jmenováním císařem. Claudius je republikán, ale proti davu nic nezmůže. Navíc nedokáže odolat naléhání své ženy, Messaliny.

"Město, jež punská kletba týrá

a jemuž zlato hrdlo svírá,

zví, co je hrůzy plná míra.

Z živých úst vzletí roje hmyzí

a vlastní tvář mu bude cizí,

až přijde smrt a všechno zmizí.

Dnů padesát tří, deset jar

a Clau-Clau-Clau dostane dar,

touhu všech lidí, jeho zmar.

Bez přátel, které by měl rád,

koktavě bude klopýtat,

breptat a sám se cestou brát.

Až zmlkne, odvát v jiný svět,

tak za devatenáct set let,

lidé mu budou rozumět."

"Aby nevěsta neklopýtla přes práh namželova domu, když do něho poprvé vstupuje, je v Římě zvykem, že ji přes něj vždycky přenesou."


Cynicky bych mohla knihu nazvat antickou parafrází na Hollywoodský příběh. Koktavý, postižený a opovrhovaný Claudius unikne všem intrikám. Ač od něj nikdo nic nečeká - ujímá se císařského trůnu.

Já, Claudius mě opravdu bavil. I když se jedná o celkem bichly, děj ubíhá. Žádné kudrlinky, hezky přímý děj, takže se při čtení neztrácíte. Jen si musíte dávat pozor na rodinné vztahy - v těch se zamotáte celkem snadno. Dědeček si adoptuje své 2 vnuky, kteří se tak stanou jeho syny a třetího vnuka si adoptuje jeho strýc - kdo se v tom má vyznat? Naštěstí většina takovýchto postav je brzo otrávená a do děje se pak už nepletou.

Tohle období bylo opravdu šílené. Snadno a často se rozváděli. Ještě snadněji a častěji se trávili či jinak vraždili. Vláda přecházela z rukou jednoho šílence do rukou ještě většího. Vše se řídilo rozmary vrtošivých a pomatených panovníků, kteří měli neomezenou moc.

kniha # 11 Alchymista

název: Alchymista

originální název: O Alquimista

autor: Paul Colho

prvně publikováno: 1988
------------

moje vydání

nakladatelství: Argo

rok vydání: 2007
počet stran: 164

ilustrace: žádné

anotace:

Takřka pohádkové vyprávění o cestě španělského pastýře za zakopaným pokladem, vycházející z příběhu o splněném snu ze sbírky Tisíc a jedna noc, je zároveň výzvou k naplnění vlastního osudu i poznáním posvátnosti světa, v němž žijeme. Na cestě za oním dvojím pokladem, plné zkoušek a důležitých setkání, je třeba dbát všech znamení a s neustálou trpělivostí a odvahou (jako alchymista sledující proměnu obyčejného kovu ve zlato) přetvořit samu svou osobnost.

Román Paula Coelha Alchymista, největší brazilský bestseller všech dob, byl dosud přeložen do 37 jazyků, vydán ve více než 150 zemích světa a prodalo se ho přes 30 milionů výtisků.  - to nezní špatně, co?

VAROVÁNÍ: Pokud se vám kniha líbíla - nebo jí dokonce považujete za mistrovské dílo - dál nečtěte, protože bych vás akorát tak pekelně naštvala - asi jsem duševní zabedněnec, ale mám pocit, že autor omílá myšlenky a úvahy, které už tu byly před Alchymistou a sám nepřináší žádný nový náhled. Jen opakuje, co už někdo vymyslel.

A přitom bych tu knihu chtěla mít tak strašně ráda. Opravdu.

Alchymista není žádná bichle - když se začtete, dáte jí bezproblémů za den. Dějově není nijak nabitá, ale je postavena na filozofickém základě: "... že každý člověk má svůj Osobní příběh, ale jen málokdo ho dokáže prožít. Lidé volí raději pohodlí a jistotu místo rizika."
Román je opravdu hezky napsaný. Můj hlavní problém je, že se nedokážu stotožnit s jednou z myšlenek, která je v díle nejednou zmiňována: "A když něco chceš, celý Vesmír se spojí, abys své přání uskutečnil." Jsou i další myšlenky, které mi nesedí, ale tahle hraje prim. Myslím si, že je to právě naopak (ne, nejsem pesimista, ještě ne).

Abych nebyla úplně negativní, tahle úvaha se mi velice líbí:
"... soustředíš-li se na přítomnost, budeš ji moci zlepšit. A zlepšíš-li přítomnost, potom i to, co se stane, bude lepší. Zapomeň na budoucnost a prožívej každý den svého života podle naučení Zákona a v důvěře, že Bůh pečuje o své děti. Každý den v sobě nese Věčnost."

Úplně ze všeho nejvíc se mi líbila hned první strana a pak konec. První měla vtip a konec překvapivé rozuzlení. To mi ale nestačí. Zvlášť, když první strana ani není autorova, ale převzal ji od Oscara Wilda. Knihu dávám do zpět do poličky a minimálně do dosažení středního věku (nebo ještě lépe později) nechci knihu vidět. Možná se mi po tom bude líbit.

Vyvstal mi ale problém. První dojem. Ten se opravdu nepovedl. Má tedy cenu, abych si přečetla další knihu od Paula Coelha, když se mi tahle nelíbila? Nebo budu příjemně překvapená?

 

Use It

kniha # 10 Mrtvá v knihovně

název: Mrtvá v knihovně

originální název: The body in the library

autor: Agatha Christie

prvně publikováno: 1942

------------

moje vydání

nakladatelství: Odeon

rok vydání: 1983
počet stran: 179

ilustrace: žádné (kresba na obálce Adolf Born)

Mrtvá v knihovně je další z románů, kde je nejdůležitějším detektivem Jane Marplová.

V knihovně rodiny Bantryových služebná nalezla mrvolu dívky. Nikdo neví, kdo to je ani jak se tam ocitla. Paní Bantryová zavolá své přitelkyni Jane Marplové, aby za ní přišla. Případu se sice ujímá policie, ale Dolly Bantryová si nechce nechat ujít něco tak vzrušujícího, jako je neznámá mrtvá dívka nalezená v knihovně jejího domu.

Pátrání je zavede do rekreačního a ubytovacího střediska. Konkrétně k panu Jeffersonovi, jeho snaše a zeťi. Dívka zde pracovala jako tanečnice - zastupovala svou sestru, která si zranila kotník a nemohla proto po nějakou dobu vykonávat svou práci. Pan Jefferson je zámožný pán, ale při leteckém neštěstí přišel o syna i dceru, sám utrpěl rozsáhlá zranění, jež na něm zanechala trvalé následky.

Aby byl případ ještě více zamotaný, objevuje se na scéně ještě jedna mrtvá dívka - mladá skautka. Je nalezena ohořelá v autě jednoho z hostí a podezřelých. Souvisí nějak s prvním případem? A jak?

Důležitou roli v případu hraje fakt, že pan Conway Jefferson chtěl mrtvou dívku adoptovat. Lidí v okolí dívky bylo mnoho, vraždu mohl spáchat kdokoli z nich.

I já jsme měla podezřelých mnoho. Jednou ten, podruhé zas onen. Někdo se nabízel "sám" - to se mi zdálo poderželé, tak jsem tuto možnost hned zavrhla ..... Ani tentokrát jsem se k řešení ani nepřiblížila. Snažila jsem se knihu číst pomalu a hlavně pozorně. Přesto jsem znovu neuspěla.

Já, Claudius - první kapitoly

Mám za sebou teprve 3 kapitoly, ale už teď je mi jasné, že jsem ve škole měla dávat mnohem větší pozor. Kdybych byla bývala ... No, kdo to nezná.

Claudius začíná své vyprávění od začátku - rozepisuje se o svých dědečcích, strýcích, jejich ženách .... a já v tom pěkně zhusta plavu. V antickém světě nebyl rozvod tabu, tak jako později. Dostáváme se tedy do další úrovně. Měl-li nějaký jeho strýc 2 manželky a obě s ním měly děti + si ještě adoptoval dítě své ženy z předchozího manželství (nebo dokonce nějaké cizí), nechápu už vůbec nic.

A jména. Ta jména. Všichni ti Claudiové, Tiberiové, Agrippové .... Sem tam se někdo jmenuje stejně. Navíc nemají příjmení na které jsme zvyklí - a která by mi přitom tak moc pomohla.

A pokračujeme dál - senát, principát, konzulové... Moje beznaděj nebere konce.

Nezbylo mi nic jiného než knihu pěkně odložit a vzít si na pomoc internet. Narazila jsem na zajímavý portál zabývajícím se obdobím antiky

Zde jsem si mohla dát do souvislostí alespoň základní genealogické souvislosti rodiny císaře Claudia. Snad jsem se do toho nezamotala ještě víc. Chápu to správně? Budu moc ráda opravíte-li mne - nebo poradíte.

Livia - jeho babička, matka Claudiova otce - Drusa

Augustus - dědeček (nevlastní, vzal si Livii už když byla těhotná)

Tiberius - strýc

Drusus - Claudiův otec

Antonie - Claudiova matka 

Claudius byl následovníkem Caliguly a předchůdcem Nera. Tedy:   Caligula --- Claudius --- Nero

Beware!

pár zajímavostí o knihách

Venku nečas, já si ležím v posteli a brouzdám po internetu (vím, že bych si spíš měla číst knihu, ale to bych usnula). Většinou hledám samé hnouposti, jen tak bezcílně překlikávám mezi různými weby. Podělím se s vámi o nějaké zajímavosti, které jsem vypátrala.

Nejprodávanější knižní bestsellery všech dob:

Prim jasně vede Bible se zhruba 6,7 miliardami výtisků. Druhé místo zaujímají Citáty velkého Maa a bronzovou příčku obsadil Korán s 800 miliony výtisků.

Další "nemedailové" pozice obsadila např. J. K. Rowling - Harry Potter a kámen mudrců (9. místo - 107 milionů), Agatha Christie - Deset malých černoušků (10. místo - 100 milionů)

Celkové pořadí nejprodávanějších knih všech dob si můžete prohlédnout zde

Některá další knižní nej si můžete přečíst také zde

Nejstaší dochované české věty jsou zřejmě napsané na listině z roku 1057 a zní:

Pauel dal geſt ploſcoucih zemu       

Wlah dal geſt dolaſ zemu bogu      

i ſuiatemu ſcepanu ſe duema           

duſnicoma bogucea a ſedlatu

Rozumíte? Já teda ne, ani bych nepoznala, že se jedná o češtinu.

100 nejoblíbenějších knih 20. století podle New York Times zde 

(zajímavé je porovnání mínění odborníků s výběrem čtenářů)

Mike Matas: Příští generace digitálních knih

Možná budoucí forma digitálních knih v krátké přednášce softwarového vývojáře Mika Matase.

Softwarový vývojář Mike Matas představuje první interaktivní knihu plné délky pro iPad - s chytrým, dotykově ovládaným videem a grafikou a několika velmi povedenými vizualizacemi na hraní. Jde o knihu "Naše volba" od Al Gora, jež navazuje na jeho "Nepříjemnou pravdu."

Tištěné knihy přestávají stačit dnešním potřebám. Alespoň některým lidem. Je toto budoucnost knih? Je možné, že někdy v budoucnosti zcela nahradí knihy tištěné? Nebo se po čase čtenáři vrátí zpátky k papírovým knihám?  Jaké formě dáváte přednost vy? Jaký je váš názor na klasickou formu knih/digitální knihy?

Podívej, kvete růže - originál

Gilbert Bécaud



Gilbert Bécaud

Slečna Marplová: Plavý kůň/Marple: The Pale Horse 2010

Julia McKenzie jako
slečna Marplová

"dvě jsou společnost,

tři jsou sabat"

Tohle filmové zpracování knihy je celé překopané, pozměněné. Už jen to, že zde vystupuje slečna Marplová o které ale v knížce není ani zmínka. Zato Mark Easterbrook hraje pouhý "štěk". Je jen jednou postavou z hotelu. Kdyby ve filmu nebyl, příběh by ničím neutrpěl x v knižní předloze je nepostradatelnou postavou. Plus si přidejte nějaké další charaktery se kterými se setkáte jen ve filmové adaptaci a nějaké, pro změnu, vypusťte. Výsledek je jeden díl seriálu z roku 2010 s Julií McKenzie jako slečnou Marplovou, která "přebrala" roli Marku Easterbrookovi.

CSFD

Není kouře bez ohýnku/The Moving Finger 2006

káva + detektivka = neděle

Trošku protivnější Jerry (Jerry ze začátku dost leze na nervy , znuděný vším a každý je mu protivný).
Trošku více prostoru pro slečnu Marplovou.
Trošku přidáno na "odvážnosti" (Jerry líbá slečnu Holandovou, Jerry líbá Megan).

sice málokdy zavře pusu, ale řekne velice málo

CSFD

Tady hraje slečnu Marplovou Geraldine McEwan. V sérii o slečně Marplové mi nevadí, že se v průběhu natáčení herečky vystřídaly. U Hercula Poirota jsem ortodoxnější - nikoho jiného než Davida Sucheta bych pravděpodobně těžko snášela. Zvláštní.

Předloha již byla jednou zpracována - v roce 1985 (Joan Hickson jako sl. Marplová). Nepodařilo se mi ale sehnat film v češtině nebo s titulky.

A co říkám na tuto filmovou adaptaci? Hezký. Nic mě nenaštvalo, neurazilo ... Jako ostatní britská zpracování Agathy Christie si drží svoji úroveň.

kniha # 9 Jiří z Poděbrad - Tlustý král

název: Jiří z Poděbrad - Tlustý král

originální název: Jiří z Poděbrad - Tlustý král

autor: Vladimír Kavčiak

prvně publikováno: 2000 nebo 2010 (nevím)

------------

moje vydání

nakladatelství: XYZ

rok vydání: 2010
počet stran: 290

ilustrace: žádné

Psal se rok 1469.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Lidé tklivě zpívali, aniž by tušili, že několik dní nato se budou hlasitě veselit a neomaleně vykřikovat: "Veselte se, zemřel papež!"

 Vydavatelství opravdu nešetřilo .... místem. Takové mezery mezi jednotlivými řádky se jen tak nevidí. Tak takhle se píše tlustá kniha o tlustém králi. Když už chci udělat objemnější knihu, přidám nějakou ilustraci a ne že nechám půlstránkový prostor mezi jednotlivými kapitolami. OK, už dost ironie a zpět ke knize.

S králem Jiřím se setkáváme ke konci jeho života. Vše začíná tím, že mu posel přinese vzkaz, kde se mu oznamuje smrt jeho dcery Kunhuty. Ta byla provdána jako 14 letá do Uher za krále Matyáše Korvína. Bývalý zeť vtrhne do Čech, kde chce získat českou královskou korunu. Na své straně má papeže i českou katolickou šlechtu, které nejde pod nos panovník, který uznává přijímání pod obojí.

Jiří nechce v zemi válku a tak se Matyáše snaží přinutit, aby se zavázal k míru. Ten se po ročním příměří nechá korunovat českým králem. Situace se vůbec nelíbí Jiříkovým synům, kteří by jinak měli šanci na následnictví. Král Jiří se rozhodne obětovat svůj "sen o nové dynastii českých panovníků" a nabídne ruku své dcery Ludmily polskému králi - tím chce znemožnit Matyášovi vládu v Čechách. V Polsku přijmou českou korunu, ale ne dceru kacířského krále. Nicméně spojenectví s Polskou zemí pomůže králi vyhrát nad Matyášem. Uherskému králi se ještě podaří zajmout Jíříkova syna Viktorína.

Český král stárne, truchlí po synovi a umírá.

Všechny tyto událost sleduje královský šašek Jan, který jako moudrý blázen komentuje dění a zasahuje do rozhovorů. Současně je královým přítelem a objektivní kritikem, kterému je dovoleno říci vše.

Jazyk vyprávění je živý a bohatý; šašek Jan přidává ironii. Čtení jde samo a stránky ubíhají velice rychle. Děj je přímý, sleduje jen jednu dějovou linii, která není nijak zamotaná, proto se trošku zdráhám použít slovo román. Pokud si někdo nepotrpí na přílišnou popisnost a má rád přímý, nekomplikovaný děj, je tato kniha přímo pro něj. Příjemné letní čtení na dovolenou, zahradu, do parku nebo osušku u vody. I když se nebudete maximálně soustředit, v ději se neztratíte.

Oheň nelze sklízet jako obilí a uložit ho na sýpku, kde zůstane v klidu až do zimy. Oheň je oheň a kdo ho sklízí, ten se dříve nebo později stane jeho potravou. Jen šílenec by se stal takovým zemědělcem.

Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem;
malíř Mikoláš Aleš 1878



Isabel Allende vypráví příběhy o vášni

Chilská spisovatelka Isabel Allende "ve své přednášce hovoří o ženách, kreativitě, definici feminismu - a samozřejmě o vášni" 

Isabel není jen spisovatelkou, ale také aktivistkou a bojovnicí za ženská práva. Ve své vtipné a zároveň smutné přednášce se zaobírá myšlenkou, že v našem "moderním" světě se slovo feminismus již stalo téměř hanlivým slovem - nadávkou - ale v jiných částech světa může znamenat naději na lepší život a přiznání lidských práv; na život, kde budou moci matky uléhat ke spaní aniž by se bály, že někdo beztrestně zabije či zneuctí je nebo jejich dcery.

Velice emotivní přednáška o síle a vášni

(Izabelina kniha Eva Luna patří mezi mé oblíbené)

10 reasons to love Hercule Poirot

kniha # 8 Chrám Matky Boží v Paříži

název: Chrám Matky Boží v Paříži

originální název: Notre-Dame de Paris

autor: Victor Hugo

prvně publikováno: 1831

------------

moje vydání

nakladatelství: Academia (edice Filmová řada)
rok vydání: 2009
počet stran: 488

ilustrace: žádné

Dnes je tomu tři sta čtyřicet osm let, šest měsíců a devatenáct dní, co se Pařížané probudili za hlaholu všech zvonů, vyzvánějících na plno v okruhu trojitých hradeb Starého města, Universitní čtvrti a Nového města.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Když ho chtěli odtrhnout od kostry, již objímal, rozpadl se v prach.

Slavný román Victora Huga mě okouzlil (vyjma třetí knihy ;-). Hugo dokonale vystihuje charakteristiky postav románu. Nikdo není černobílý, jak mnohdy v některých knihách bývá. Dokonce ani pařížský středověký lid, který v jednu chvíli kamenuje Quasimoda, aby obratem volal sláva Esmeraldě za to, že projeví soucit a dá mu napít, přestože jí chtěl unést. Žádá "chléb a hry" a v zápětí se raduje, když Esmeralda v katedrále získá právo azylu. Nu, dobrá, snad jen kněz Klaudius Frollo (v podstatě příčina celého neštěstí) je snad jediný jednoznačný záporák, i když i to by se dalo vysvětlit.

Knížka je napsána poutavě. Děj má spád. Velká popisnost míst a architektrury se objevuje ve většině románových děl - s tím se musí prostě počítat - tady je to naštěstí shrnuto v jedné knize (román je rozdělen na 11 knih). Tuto popisnou knihu jsem přečetla tak, aby se neřeklo.

Viděla jsem již několik verzí filmového zpracování románu a překvapuje mě, jak moc se liší od knihy. Celý konec bývá značně zkrácený, téměř vypuštěný. Proto jestli někdo viděl film, není na škodu přečíst si i knihu, protože se dozvíte nové věci, které scénárista opominul.

Kdybych udělovala hvězdičky, obdržel by Hugův román plný počet. I slzičku jsem na konci uronila.


Celé lidské pokolení je na lešení. Každý duch je zedníkem (183)

Ženy se pochopí a dorozumějí se svým instinktem rychleji než muži rozumem ... Jediná kapka vína stačí obarvit do červena celou sklenici vody; a k tomu, aby nálada ve společnosti krásných žen dostala určité zabarvení, stačí náhlý příchod jedné krásnější ženy - zvlášť je-li přitomen jen jeden muž.

Neboť láska je jako strom, roste sama od sebe, zapouští hluboko kořeny do celé naší bytosti a zelená se často dál na tříceninách našeho srdce.
     A nevysvětlitelné je, že čím je tato vášeň slepější, tím je houževnatější. A nikdy není podložena rozumnými důvody.

Chrám Matky Boží v Paříži; pozor! prozradím vám tajemství!

Čtete titulek správně. Jestli si chcete knihu sami přečíst, raději dál nepokračujte. Prozradím vám totiž jedno z velkých tajemství příběhu. Celá záhada o Esmeraldině a Quasimodově původu se nám vyjeví v jediné kapitole. Tak pozor - pokud si nechcete nechat ujít jedeno překvapení, dalším odstavcem nepokračujte!

Vše začíná zcela nenápadně. Trojice žen a jeden malý chlapec kráčí na náměstí - jdou se podívat na pranýřování Quasimoda. Cestou chtějí dát placku kajícnici, která je zavřená v místnosti přezdívané "Myší díra". Na náměstí současně tančí cikánka Esmeralda. To ženu s chlapcem vyleká a chce rychle odejít. Její přítelkyně nechápou příčinu takového náhlého rozhodnutí. Důvodem je Esmeralda a její cikánský původ - povídá se, že cikáni kradou děti. Žena přítelkyním začne vyprávět příběh, který se kdysi udál v jejich městě.

Velice chudá dívka - Sedmikráska - (i když s původem) si našla bohatého milence. Po něm dalšího, o něco méně bohatého. Nato dalšího, ještě méně bohatého ... až klesla na úroveň nevěstky. Když její krása uvadla, přála si mít někoho, koho by mohla milovat. Dívce se narodilo děťáko - holčička. Dítě se pro matku Kytičku-Pěničku stalo vším. Milovala je jako nic jiného na světě. Mateřskou láskou opět rozkvetla do krásy.

Jednou do města přicestovali cikáni. Začalo se proslýchat, že jejich ženy dokáží přečíst osud z ruky. Matky k nim nosily své děti - cikánské ženy jim věštily úžasnou budoucnost - v dětských dlaních viděly osudy princezen, královen a císařů. Tahle novina se donesla i k Sedmikrásce. Neváhala a své dítě také odnesla do tábora. Místní ženy se děťáku obdivovaly, jeho krása očarovala i je. Malé holčičce předpověděly takovou budoucnost o které její matka ani nesnila. Bohužel, jednoho dne děvčátko z mateřského domu zmizí. Místo něj matka nalezne zavinutou malou obludu - ošklivé, hrbaté, jednooké dítě. Sousedka vypoví, že viděla cikánky, jak přicházejí ke Kytičce-Pěničce s "balíkem" a zase s ním rychle odcházejí. Matka, zcela pomatená na rozumu, odejde z města a nikdo o ní už nikdy neslyší. Podvržené dítě pošlou do Paříže - do chrámu Notre Dame.

Ale to ještě není zcela vše. Žena, vyprávějící tento smutný příběh, dojde se svými přítelkyněmi až k Myší díře, kde chce kajícinici darovat placku. V nebohé ženě, zavřené v tmavé místnosti a oblečené do pytle, poznává Kytičku-Pěničku (Sedmikrásku). Na náměstí tančí Esmeralda (dříve milované dítě Kytičky-Peničky, dnes cikánka) a na pranýři je uvázaný Quasimodo (chlapec, podvržený Kytičce-Peničce místo její vlastní dcerky).

Elizabeth Gilbert o kreativitě

Přednáška spisovatelky Elizabeth Gilbert se přímo netýká knihy, ale "rozjímá o nemožných věcech, které očekáváme od umělců a géniů -- a předkládá radikální názor, že namísto výjimečných lidí, kteří "jsou" geniální, "máme" my všichni génia. Je to vtipná, osobní a překvapivě dojemná řeč"

Od této autorky jsem zatím nic nečetla, ale úspěch její knihy Eat, Pray, Love nešlo přehlédnout (u nás asi hlavně díky filmovému zpracování s Julií Roberts v hlavní roli). No, jestli píše, tak jako přednáší, určitě to musí stát za to.

Přednáška z konference



Chrám Matky Boží v Paříži, kniha 4 - 5

Uf, konečně jsme se prokousala třetí knihou. Žádná sranda, povím vám.

Čtvrtá a pátá kniha nás opět vrací do příběhu. Dovídáme se o tom, jak nalezli Quasimoda odloženého v chrámu. Nechybělo mnoho a pověrčivé baby by malého hocha nechaly upálit. Tak moc věřily, že dítě není lidskou bytostí. Právě včas jej odnesl, tehdy ještě mladý, Klaudius Frollo.

Klaudius je člověkem velice vzdělaným a zároveň asketickým. Jeho učenost se v jistém směru obrátila proti němu - lidé věří, že je čarodějem, že se zaprodal ďáblovi, kterého ztělesňuje Quasimodo. Ten jen čeká až se čas naplní a bude si moci odnést Frollovu duši.

Každý jsem si vědom toho, jak se díváme na lidi, kteří nezapadají do "standardu". Navenek se můžeme tvářit jakkoli, ale koho někdy o někom nenapadla nějaká opravdu podlá nebo škodolibá myšlenka, nedostavil se obludný pocit sebeuspokojení, že on ano, ale já naštěstí ne? No a co si asi musí myslet středověký člověk ovlivněný vírou, který si nedokáže vysvětlit fyzickou abnormalitu? Ve středověku tolerance tak nějak prostě netáhla.

Quasimodo, zcela uzavřený ve svém světě. Nikoho nepustí za jeho hranice - nikdo ho nepustí za jeho hranice. Sám pokřivený, vidí svět také křivě. Ani se mu nedivím. Nepoznal laskavost, sám jí proto nemůže prokázat.

Elif Şafak - politika beletrie

Ráda si pouštím jednotlivé projevy z konferencí, které pořádá TED. Jejich heslo "Ideas worth spreading" opravdu nelže. Těžko si společnost mohla zvolit výstižnější podtitul.


Je z čeho vybírat. Díky překladatelům si lze mnoho videí pustit s českými titulky.

Projev Elif Şafak mě zaujal natolik, že bych si ráda některou z jejích knih přečetla. Bohužel, nejspíš žádná nevyšla v češtině. Alespoň zatím ne (nebo jsem špatně hledala - kdyžtak dejte vědět).

Video o tom že: "Naslouchání příběhů obohacuje představivost; vyprávění příběhů nám umožňuje přeskočit zdi kultury, přijmout za své jiné zkušenosti a cítit to, co cítí jiní. Na základě této jednoduché myšlenky Elif Shafaková tvrdí, že beletrie může překonat politiku identity." si můžete pustit niž.

Chrám Matky Boží v Paříži, kniha 1 - 3

Spisovatelův styl psaní jsem přijala poměrně rychle. Všechny hlavní aktéry potkáme během prvních dvou knih, takže žádné průtahy. Tedy téměř. Hugo věnuje poměrně dost prostoru popisu místností, budov ...

Nejhůře se srovnávám s popisem města obvzláště ve třetí knize, která se ničím jiným nezabývá. Patřím mezi typy bez prostorové představivosti. Ztratím se naprosto všude. Navíc jsem nikdy nebyla ve Francii - natož v Paříži. Proto sáhodlouhý popis katerdrály mě nebaví, nic mi neříká. Popis města a dokonce jednotlivých ulic mě přivádí přímo k zoufalství. Třetí kniha mi dává zabrat. Nedokáži si v hlavě vykreslit plánek města, které mi autor líčí. Čtu, ale nevím co a moje pozornost nenápadně povoluje - až najednou zjistím, že vůbec netuším, co čtu. Vidím písmenka, která se slévají do jednotlivých slov, ty poté ve věty, odstavce ... ale nevnímám jejich význam.

Kapitoly jsou hojně prošpikované latinou - hlavně ze začátku - ale chybí mi překlady na konci knihy nebo v dolní části stránky. Na druhou stranu latina spíš doplňuje a vystihuje atmosféru - nejvíce jí užívají studenti a ke středověkým studentům tak nějak patří. Netvoří ani jádro sdělení a tak, přestože latinou nevládnu, neuniká mi nic z děje.

Prozatím mám přečtené první tři knihy z celkového počtu jedenácti. Vynechám-li tu třetí, která by pro mě (člověka bez základní znalosti města Paříže) ani v románu nemusela být, nejsem Hugovým dílem znuděná a už teď klidně prohlásím - tento román si ráda přečtu až do konce.

(Pro obyvatele Paříže, nebo znalce tohoto jistě překrásného města, musí být zajímavé porovnávat město kdysi a dnes. Jak jednotlivé ulice zanikaly, přejmenovávaly se, měnily... A jaký je to asi pocit, číst si v románu a zjistit, že se děj odehrává ve vaší ulici a vy najednou víte, kde přesně to bylo...)