kniha # 8 Chrám Matky Boží v Paříži

název: Chrám Matky Boží v Paříži

originální název: Notre-Dame de Paris

autor: Victor Hugo

prvně publikováno: 1831

------------

moje vydání

nakladatelství: Academia (edice Filmová řada)
rok vydání: 2009
počet stran: 488

ilustrace: žádné

Dnes je tomu tři sta čtyřicet osm let, šest měsíců a devatenáct dní, co se Pařížané probudili za hlaholu všech zvonů, vyzvánějících na plno v okruhu trojitých hradeb Starého města, Universitní čtvrti a Nového města.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Když ho chtěli odtrhnout od kostry, již objímal, rozpadl se v prach.

Slavný román Victora Huga mě okouzlil (vyjma třetí knihy ;-). Hugo dokonale vystihuje charakteristiky postav románu. Nikdo není černobílý, jak mnohdy v některých knihách bývá. Dokonce ani pařížský středověký lid, který v jednu chvíli kamenuje Quasimoda, aby obratem volal sláva Esmeraldě za to, že projeví soucit a dá mu napít, přestože jí chtěl unést. Žádá "chléb a hry" a v zápětí se raduje, když Esmeralda v katedrále získá právo azylu. Nu, dobrá, snad jen kněz Klaudius Frollo (v podstatě příčina celého neštěstí) je snad jediný jednoznačný záporák, i když i to by se dalo vysvětlit.

Knížka je napsána poutavě. Děj má spád. Velká popisnost míst a architektrury se objevuje ve většině románových děl - s tím se musí prostě počítat - tady je to naštěstí shrnuto v jedné knize (román je rozdělen na 11 knih). Tuto popisnou knihu jsem přečetla tak, aby se neřeklo.

Viděla jsem již několik verzí filmového zpracování románu a překvapuje mě, jak moc se liší od knihy. Celý konec bývá značně zkrácený, téměř vypuštěný. Proto jestli někdo viděl film, není na škodu přečíst si i knihu, protože se dozvíte nové věci, které scénárista opominul.

Kdybych udělovala hvězdičky, obdržel by Hugův román plný počet. I slzičku jsem na konci uronila.


Celé lidské pokolení je na lešení. Každý duch je zedníkem (183)

Ženy se pochopí a dorozumějí se svým instinktem rychleji než muži rozumem ... Jediná kapka vína stačí obarvit do červena celou sklenici vody; a k tomu, aby nálada ve společnosti krásných žen dostala určité zabarvení, stačí náhlý příchod jedné krásnější ženy - zvlášť je-li přitomen jen jeden muž.

Neboť láska je jako strom, roste sama od sebe, zapouští hluboko kořeny do celé naší bytosti a zelená se často dál na tříceninách našeho srdce.
     A nevysvětlitelné je, že čím je tato vášeň slepější, tím je houževnatější. A nikdy není podložena rozumnými důvody.