V závěrečném svazku se velice emotivně loučíme s knížetem Andrejem, který přechází od života k smrti.
Pierre je vězněn Francouzi. Nedozví se ani o smrti své ženy Heleny. Ztratil svobodu těla, ale nalézá klid a duševní rovnováhu. Dostává se mu uznání od obyčejných prostých lidí ( x jeho podivínství ve vyšší společnosti). Jeho jakákoliv volba vzhledem k tomu, že se nalézá ve vězení, je omezená, ale tím se mu stává naprosto snadnou, protože svoboda činí volbu obtížnou až nepřekonatelnou a tím ničí samotnou potřebu se rozhodnout.
Napoleonova vojska ustupují z Moskvy. Mimo hladu a zimy velkou armádu sužuje partizánská válka. Při jednom takovém útoku je zabit Péťa Rostov. Zárověň dojde k osvobození Pierra ze zajetí.
V epilogu jako by se děj utrhl a pokračuje až o nějakou dobu později, když už je všechno vyřešeno a životy předtím tak nepostižitelných hrdinů zevšední a zkostnatí a v kolejích se ubírají nezměnitelným směrem.
Poslední Tolstého myšlenky se zabývají historií (historiografií). Vykládá svůj náhled, staví se proti historikům - špatně se ptají, ještě hůře si odpovídají. Navíc si podle něj protiřečí. Pravda je, že tok jeho myšlenek jsem nestíhala sledovat a ztrácela se v nich.
V epilogu dostala moje romantikou nahlodaná duše ledovou sprchu. Svým způsobem se cítím podvedená. Čtyři díly epopeje o celé jedné éře a epilog končí tak ... obyčejně, neromanticky. Takový "papučový" konec! Jejich vnitřní vesmír, jejich osobnosti se tak změnili, že podezírám Tolstého, že hrdiny vyměnil. Možná je unesli marťani a na jejich místa dosadili klony. Nevím. Ale zdá se mi, že celou knihu jsem četla o jiných lidech.
Žádné komentáře:
Okomentovat