Les Liaisons dangereuses

xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxox

 

kniha # 19 Nebezpečné známosti

název: Nebezpečné známosti
originální název: Les Liaisons dangereuses
autor: Choderlos De Laclos

prvně publikováno: 1782

------------

moje vydání

nakladatelství: Academia (edice Filmová řada)
rok vydání: 2006
počet stran: 416
ilustrace: žádné

Vidíš milá přítelkyně, že držím slovo a že mi čepce a střapečky nezabírají všechen čas; pro tebe mi vždycky nějaký vybude.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Sbohem, má drahá a ctihodná přítelkyně; pociťuji v této chvíli, že náš rozum, zdaleka nepostačující, aby zabránil našemu neštěstí, je zcela nepostačující, aby nás utěšil.

Tento román v dopisech jsem četla podruhé - prvně zůstal nedočtený. Ne že by mi kniha přišla tak špatná, ale chybělo tam větší napětí - obvzlášť, když vím, jak vše dopadne už z filmu. Nyní, více než po roce, kdy sem román otevřela znovu, už mi takový nepřišel.
 

Tato kniha je součástí
Historical Fiction Reading Challenge

Naopak. Vidím v něm tolik věcí, které film nemůže vystihnout. Při mém druhém pokusu jsem si vychutnávala všechny ty intriky pro které já sama nemám ani nejmenší nadání. Vyžadují příliš mnoho invence a systematičnosti - obě tyto vlastnosti zcela postrádám. O to více dokáži ocenit dobře zosnovanou intriku. Hlavně to, že její autor musí myslet dopředu a být před ostatními alespoň dva kroky napřed, neustále přemýšlet a být schopný kdykoli svůj plán od základů přestavět.

Problém nastane v případě, že takový lidé jsou na scéně dva. Byť spolu spolupracují, je jasné, že to nemůže dopadnout dobře. Dříve nebo později se oba navzájem zničí - obvzláště, když si poskytují nevyvratitelné důkazy v podobě bohaté korespondence.

Ďábelské duo Valmont/Merteuil má v knize protiklad Tourvel/Cecilie Volanges (i Danceny). Jsou opravdu jejich dokonalým opakem. Nezkažení, bezprostřední, naivní. Prostě dokonalé oběti. Valmont s Merteuil ve svém jednání zašli opravdu velice daleko. Bez slitování zničili všechny, které si umanuli a nakonec i sebe.

Ochotně přiznávám, že peníze nevytvářejí štěstí; zároveň je však třeba přiznat, že je neobyčejně usnadňují.

Líbit se pro muže znamená pouze prostředek k dosažení úspěchu, pro ženu však to představuje samotný úspěch. A koketování, které se ženám tak často vyčítá, je pouze zneužívání tohoto způsobu nazírání, a už tím potvrzuje jeho správnost.

Vnější krása knih

Tak, a teď si budu stěžovat. Všimli jste si někdy, jak hezké obaly mají knihy třeba od Penguin Books? Jasně že záleží především na tom, co je uvnitř, ale .... Líbí se mi jak vydávají klasickou literaturu v různých edicích (nevím, podle čeho bych se rozhodovala, ze které si knihy kupovat, ale tahle starost mě minula). Anglofonní svět je rozhodně větší a významnější trh než náš český rybníček (a tak se jim investice spíš vrátí), ale proč si nedat trochu záležet. Jestli se někomu obal líbí, je otázka vkusu (stejně jako to, co naleznete uvnitř), ale většinou se asi shodneme, že některé jsou povedenější a jiné méně.

No, a když už si tady tak veřejně fňukám, budu v tom ještě chvíli pokračovat. Miluju mytologii, příběhy ovlivněné folklorem jiných národů stejně jako národní eposy a podobná díla. K takovým jednoznačně patří i Tisíc a jedna noc. Není možné, aby o ní nikdo neslyšel (mám samozřejmě namysli knihu ;-), ale kdo jí má doma v knihovničce?

Hrozně mě zajímalo, jaké jsou příběhy doopravdy, ne převyprávěné televizí nebo jinými autory, ne pohádky. Proto jsem ožila, když jsem se na netu dočetla o plánovaném vydání tohoto skvostu národního písemnictví a navíc v nejvíce ceněném překladu Felixe Tauera! Dokonce jsem byla odhodlaná překousnout nemalou cenu za luxusní vydání (i když bych ocenila edici pro chudší; já nepotřebuji knihu do sběratelské edice, abych si jí doma držela pod sklem, ale knihu do postele, na zahradu ...). A pak přišla sprcha. Knihy jsou samozřejmě bohatě ilustrované - a v tom vězí můj hlavní a v podstatě jediný problém. Mám dát téměř tisíc korun za jednu knihu, která má tak ohavné ilustrace? NE! Jasný, není to katastrofa za kterou bych chtěla někoho praštit v případě obvyklého vydání, ale dlouho připravovaná edice, významná kniha, luxusní vydání - nemalá cena ... z obrázků by na mě měl přímo dýchnout orient. A vono nic. Totálně nic. Tohle bylo vlastně moje jediné a největší knižní zklamání z minulého roku. Stále nepřestávám doufat, že soubor vydají jindy a jinak.

Změna názvu

Nevím, jestli si někdo všiml (kdo je zde poprvé, tak chápu, mohl těžko), že jsem přejmenovala blog - www adresa zůstává stejná, ale název se změnil.

Název blogu totiž vůbec nebyl můj nápad. Inspiroval mě blog uživatelky Allie A Literary Odyssey (mimochodem - je skvělý, velice ráda a často ho navštěvuji). Dlouho jsem nebyla schopná přijít na nějaký svůj vlastní název. Celou dobu mě to štvalo. Konečně se mi ale po takové době podařilo najít nové slovo. Jméno Knihovela trochu zavádí k výrazu telenovela - nejdřív se mi to nelíbilo. Telenovely já opravdu nerada a navíc je dnes takovým trochu hanlivým, směšným slovem. Pod telenovelou si už snad nikdo nepředstaví nic hezkého. Naopak. Ale pak, když se mi vše rozleželo v hlavě, proč si z toho nevzít pozitivní a ostatní neodsunout do pozadí. Koncovka - ovela mi evokuje něco dlouhodobého, nekonečného, což jsem vyjádřila i podtitulem "my personal neverending story of reading" (prosím, jestli je to anglicky špatně, napište mi to; angličtinou jsem téměř nedotčená, mea culpa). Chtěla jsem zvolit český podtitul, ale všechno mi znělo tak divně - můj čtecí nekonečný příběh? Všechno znělo přihlouple. Takže, vítejte v mé staronové Knihovele.

Krize

Snažím se číst Učitel Viktor Pelc od Bohumila Říhy. Jsem sice téměř na začátku, ale mám obavy, jestli zrovna tento román nezapadne mezi knihy s tagem nedočtené. Rozhodně by nebyl první - ani poslední. Ještě pořádně neznám zápletku, ale už teď beru knihu těžko do ruky. Důvody jsou pravděpodobně 2:

• je pro mě poměrně nezajímavá - žádný extra děj, intriky .... prostě to, co mají romány mít
• samý národní výbor ... kniha byla psaná v určité době o nějaké době a to se do ní samozřejmě promítlo; mě to ale prostě hrozně vadí, nevysvětlím vám proč, ale je to prostě tak.

Tak si říkám: " Do kolikáté strany mám dát knize ještě šanci?" Těžký výběr - nepřetáhnout, abych se zbytečně nezabývala něčím z čeho stejně nic nebude, ale zároveň dát knize šanci, aby se mohla "rozvinout". Asi nejzlomovější část je do poloviny knihy - co mě nezaujme před koncem první poloviny, pravděpodobně ani v druhé.

A co vy? Jak obvykle řešíte podobné dilema? Dočíst? Nedočíst? A kdy přichází ten moment, kdy si řeknete: "Tak dost."

kniha # 18 Přísahám a slibuji

název: Přísahám a slibuji

originální název: Přísahám a slibuji
autor: Ota Dub
prvně publikováno: 1977
------------

moje vydání

nakladatelství: Československý spisovatel

rok vydání: 1977

počet stran: 330

ilustrace: žádné

Když slíbil na zemském národním výboru, že nastoupí v Severním Městě na Řece, ihned začal plnit svůj slib do písmene.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Děkuji vám za pozornost, soudruzi primáři, a dnešní aktiv končím."

Lékař Vojtěch Albert se po válce vrací zpět domů z koncentračního tábora. Žádá o místo v Praze, ale je umístěn v pohraničí odkud vyhánějí všechny Němce a na jejich místo je třeba mnoho lidí - lékařů, dělníků, zemědělců ....

Nemocnice je naštěstí dobře zařízená. Přesto je zde mnoho práce. Místo vyhnaných Němců se musí zaučit noví lidé - laboranti, zdravotní sestry, lékaři ... Naštěstí je schopných lidí mnoho. Začíná se užívat penicilín, kterého je neustálý nedostatek. Vojtěch Albert nebere svou profesi jen jako práci, ale jako poslání.

V tom tkví hlavní nadání pro službu lékařskou, v umění odložit sebe a naplnit se tím druhým. Bible by řekla naplnit se svým bližním.

A tak se doktor Albert přenesl přes svůj velký životní nezdar, naučil se sám se sebou zacházet, trénovat se, nedovolit si ohnout hřbet a rýpat se ve vlastní bolesti. Žiješ mezi lidmi a co je komu do tvé komplikace. Chceš mezi nimi žít dál, najdi si tedy nové místo. A hleď, aby bylo důstojnější a pěknější než to, které jsi musel opustit. Hlavu nos zpříma, nemáš důvod ji sklánět, nic jsi neprovedl, jen smůlu jsi měl.

Hrdinové se nerodí v posteli ani na porodním sále, hrdinové se vůbec nerodí. Hrdinou se člověk stane, když ho potká příležitost. To jen básníci hovoří o zrodu hrdiny, skutečnost je vždycky přízemnější.

Růže a láska kvetou bez zábran, neohlížejí se na válku, na krize, na zemětřesení, když přijde jejich čas, rozvíjí se do krásy.

Byl rád, ale nepřeceňoval svůj úspěch. Ars longa, vita brevis, scientia brevissima. Umění má dlouhé trvání, život jenom krátké, ale věda, poznání, ze všeho nejkratší. Co platí dnes, bude už zítra překonáno.

V poslední době je tohle již 3 kniha, kterou čtu a napsal ji lékař/ka. Už hodně dávno jsem se pokoušela číst Ranhojiče od Noaha Gordona, ale daleko jsem se nedostala. Lékařské prostředí pro mě není přitažlivé. Nikdy jsem nekoukala ani na doktorské seriály (počínaje Nemocnicí na kraji města, přes Nemocnici Chicago Hope až po Ordinaci), proto se mi tuhle knihu opravdu načínat nechtělo. Milým překvapením bylo, že kniha vypráví příběhy "lidské". Práce lékaře je radost i starost. Někdy se zadaří, jindy ... Albert není obyčejným lékařem, zajímá se o osudy svých pacientů - jak se jim daří, když odejdou z nemocnice ...
Rozhodně nelituji, že jsem se přesvědčila se čtením románu začít. Líbí se mi i styl, kterým autor píše. Způsob, jakým slova řadí, jak slova vybírá.