Isabel Allende vypráví příběhy o vášni

Chilská spisovatelka Isabel Allende "ve své přednášce hovoří o ženách, kreativitě, definici feminismu - a samozřejmě o vášni" 

Isabel není jen spisovatelkou, ale také aktivistkou a bojovnicí za ženská práva. Ve své vtipné a zároveň smutné přednášce se zaobírá myšlenkou, že v našem "moderním" světě se slovo feminismus již stalo téměř hanlivým slovem - nadávkou - ale v jiných částech světa může znamenat naději na lepší život a přiznání lidských práv; na život, kde budou moci matky uléhat ke spaní aniž by se bály, že někdo beztrestně zabije či zneuctí je nebo jejich dcery.

Velice emotivní přednáška o síle a vášni

(Izabelina kniha Eva Luna patří mezi mé oblíbené)

10 reasons to love Hercule Poirot

kniha # 8 Chrám Matky Boží v Paříži

název: Chrám Matky Boží v Paříži

originální název: Notre-Dame de Paris

autor: Victor Hugo

prvně publikováno: 1831

------------

moje vydání

nakladatelství: Academia (edice Filmová řada)
rok vydání: 2009
počet stran: 488

ilustrace: žádné

Dnes je tomu tři sta čtyřicet osm let, šest měsíců a devatenáct dní, co se Pařížané probudili za hlaholu všech zvonů, vyzvánějících na plno v okruhu trojitých hradeb Starého města, Universitní čtvrti a Nového města.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Když ho chtěli odtrhnout od kostry, již objímal, rozpadl se v prach.

Slavný román Victora Huga mě okouzlil (vyjma třetí knihy ;-). Hugo dokonale vystihuje charakteristiky postav románu. Nikdo není černobílý, jak mnohdy v některých knihách bývá. Dokonce ani pařížský středověký lid, který v jednu chvíli kamenuje Quasimoda, aby obratem volal sláva Esmeraldě za to, že projeví soucit a dá mu napít, přestože jí chtěl unést. Žádá "chléb a hry" a v zápětí se raduje, když Esmeralda v katedrále získá právo azylu. Nu, dobrá, snad jen kněz Klaudius Frollo (v podstatě příčina celého neštěstí) je snad jediný jednoznačný záporák, i když i to by se dalo vysvětlit.

Knížka je napsána poutavě. Děj má spád. Velká popisnost míst a architektrury se objevuje ve většině románových děl - s tím se musí prostě počítat - tady je to naštěstí shrnuto v jedné knize (román je rozdělen na 11 knih). Tuto popisnou knihu jsem přečetla tak, aby se neřeklo.

Viděla jsem již několik verzí filmového zpracování románu a překvapuje mě, jak moc se liší od knihy. Celý konec bývá značně zkrácený, téměř vypuštěný. Proto jestli někdo viděl film, není na škodu přečíst si i knihu, protože se dozvíte nové věci, které scénárista opominul.

Kdybych udělovala hvězdičky, obdržel by Hugův román plný počet. I slzičku jsem na konci uronila.


Celé lidské pokolení je na lešení. Každý duch je zedníkem (183)

Ženy se pochopí a dorozumějí se svým instinktem rychleji než muži rozumem ... Jediná kapka vína stačí obarvit do červena celou sklenici vody; a k tomu, aby nálada ve společnosti krásných žen dostala určité zabarvení, stačí náhlý příchod jedné krásnější ženy - zvlášť je-li přitomen jen jeden muž.

Neboť láska je jako strom, roste sama od sebe, zapouští hluboko kořeny do celé naší bytosti a zelená se často dál na tříceninách našeho srdce.
     A nevysvětlitelné je, že čím je tato vášeň slepější, tím je houževnatější. A nikdy není podložena rozumnými důvody.

Chrám Matky Boží v Paříži; pozor! prozradím vám tajemství!

Čtete titulek správně. Jestli si chcete knihu sami přečíst, raději dál nepokračujte. Prozradím vám totiž jedno z velkých tajemství příběhu. Celá záhada o Esmeraldině a Quasimodově původu se nám vyjeví v jediné kapitole. Tak pozor - pokud si nechcete nechat ujít jedeno překvapení, dalším odstavcem nepokračujte!

Vše začíná zcela nenápadně. Trojice žen a jeden malý chlapec kráčí na náměstí - jdou se podívat na pranýřování Quasimoda. Cestou chtějí dát placku kajícnici, která je zavřená v místnosti přezdívané "Myší díra". Na náměstí současně tančí cikánka Esmeralda. To ženu s chlapcem vyleká a chce rychle odejít. Její přítelkyně nechápou příčinu takového náhlého rozhodnutí. Důvodem je Esmeralda a její cikánský původ - povídá se, že cikáni kradou děti. Žena přítelkyním začne vyprávět příběh, který se kdysi udál v jejich městě.

Velice chudá dívka - Sedmikráska - (i když s původem) si našla bohatého milence. Po něm dalšího, o něco méně bohatého. Nato dalšího, ještě méně bohatého ... až klesla na úroveň nevěstky. Když její krása uvadla, přála si mít někoho, koho by mohla milovat. Dívce se narodilo děťáko - holčička. Dítě se pro matku Kytičku-Pěničku stalo vším. Milovala je jako nic jiného na světě. Mateřskou láskou opět rozkvetla do krásy.

Jednou do města přicestovali cikáni. Začalo se proslýchat, že jejich ženy dokáží přečíst osud z ruky. Matky k nim nosily své děti - cikánské ženy jim věštily úžasnou budoucnost - v dětských dlaních viděly osudy princezen, královen a císařů. Tahle novina se donesla i k Sedmikrásce. Neváhala a své dítě také odnesla do tábora. Místní ženy se děťáku obdivovaly, jeho krása očarovala i je. Malé holčičce předpověděly takovou budoucnost o které její matka ani nesnila. Bohužel, jednoho dne děvčátko z mateřského domu zmizí. Místo něj matka nalezne zavinutou malou obludu - ošklivé, hrbaté, jednooké dítě. Sousedka vypoví, že viděla cikánky, jak přicházejí ke Kytičce-Pěničce s "balíkem" a zase s ním rychle odcházejí. Matka, zcela pomatená na rozumu, odejde z města a nikdo o ní už nikdy neslyší. Podvržené dítě pošlou do Paříže - do chrámu Notre Dame.

Ale to ještě není zcela vše. Žena, vyprávějící tento smutný příběh, dojde se svými přítelkyněmi až k Myší díře, kde chce kajícinici darovat placku. V nebohé ženě, zavřené v tmavé místnosti a oblečené do pytle, poznává Kytičku-Pěničku (Sedmikrásku). Na náměstí tančí Esmeralda (dříve milované dítě Kytičky-Peničky, dnes cikánka) a na pranýři je uvázaný Quasimodo (chlapec, podvržený Kytičce-Peničce místo její vlastní dcerky).

Elizabeth Gilbert o kreativitě

Přednáška spisovatelky Elizabeth Gilbert se přímo netýká knihy, ale "rozjímá o nemožných věcech, které očekáváme od umělců a géniů -- a předkládá radikální názor, že namísto výjimečných lidí, kteří "jsou" geniální, "máme" my všichni génia. Je to vtipná, osobní a překvapivě dojemná řeč"

Od této autorky jsem zatím nic nečetla, ale úspěch její knihy Eat, Pray, Love nešlo přehlédnout (u nás asi hlavně díky filmovému zpracování s Julií Roberts v hlavní roli). No, jestli píše, tak jako přednáší, určitě to musí stát za to.

Přednáška z konference



Chrám Matky Boží v Paříži, kniha 4 - 5

Uf, konečně jsme se prokousala třetí knihou. Žádná sranda, povím vám.

Čtvrtá a pátá kniha nás opět vrací do příběhu. Dovídáme se o tom, jak nalezli Quasimoda odloženého v chrámu. Nechybělo mnoho a pověrčivé baby by malého hocha nechaly upálit. Tak moc věřily, že dítě není lidskou bytostí. Právě včas jej odnesl, tehdy ještě mladý, Klaudius Frollo.

Klaudius je člověkem velice vzdělaným a zároveň asketickým. Jeho učenost se v jistém směru obrátila proti němu - lidé věří, že je čarodějem, že se zaprodal ďáblovi, kterého ztělesňuje Quasimodo. Ten jen čeká až se čas naplní a bude si moci odnést Frollovu duši.

Každý jsem si vědom toho, jak se díváme na lidi, kteří nezapadají do "standardu". Navenek se můžeme tvářit jakkoli, ale koho někdy o někom nenapadla nějaká opravdu podlá nebo škodolibá myšlenka, nedostavil se obludný pocit sebeuspokojení, že on ano, ale já naštěstí ne? No a co si asi musí myslet středověký člověk ovlivněný vírou, který si nedokáže vysvětlit fyzickou abnormalitu? Ve středověku tolerance tak nějak prostě netáhla.

Quasimodo, zcela uzavřený ve svém světě. Nikoho nepustí za jeho hranice - nikdo ho nepustí za jeho hranice. Sám pokřivený, vidí svět také křivě. Ani se mu nedivím. Nepoznal laskavost, sám jí proto nemůže prokázat.

Elif Şafak - politika beletrie

Ráda si pouštím jednotlivé projevy z konferencí, které pořádá TED. Jejich heslo "Ideas worth spreading" opravdu nelže. Těžko si společnost mohla zvolit výstižnější podtitul.


Je z čeho vybírat. Díky překladatelům si lze mnoho videí pustit s českými titulky.

Projev Elif Şafak mě zaujal natolik, že bych si ráda některou z jejích knih přečetla. Bohužel, nejspíš žádná nevyšla v češtině. Alespoň zatím ne (nebo jsem špatně hledala - kdyžtak dejte vědět).

Video o tom že: "Naslouchání příběhů obohacuje představivost; vyprávění příběhů nám umožňuje přeskočit zdi kultury, přijmout za své jiné zkušenosti a cítit to, co cítí jiní. Na základě této jednoduché myšlenky Elif Shafaková tvrdí, že beletrie může překonat politiku identity." si můžete pustit niž.

Chrám Matky Boží v Paříži, kniha 1 - 3

Spisovatelův styl psaní jsem přijala poměrně rychle. Všechny hlavní aktéry potkáme během prvních dvou knih, takže žádné průtahy. Tedy téměř. Hugo věnuje poměrně dost prostoru popisu místností, budov ...

Nejhůře se srovnávám s popisem města obvzláště ve třetí knize, která se ničím jiným nezabývá. Patřím mezi typy bez prostorové představivosti. Ztratím se naprosto všude. Navíc jsem nikdy nebyla ve Francii - natož v Paříži. Proto sáhodlouhý popis katerdrály mě nebaví, nic mi neříká. Popis města a dokonce jednotlivých ulic mě přivádí přímo k zoufalství. Třetí kniha mi dává zabrat. Nedokáži si v hlavě vykreslit plánek města, které mi autor líčí. Čtu, ale nevím co a moje pozornost nenápadně povoluje - až najednou zjistím, že vůbec netuším, co čtu. Vidím písmenka, která se slévají do jednotlivých slov, ty poté ve věty, odstavce ... ale nevnímám jejich význam.

Kapitoly jsou hojně prošpikované latinou - hlavně ze začátku - ale chybí mi překlady na konci knihy nebo v dolní části stránky. Na druhou stranu latina spíš doplňuje a vystihuje atmosféru - nejvíce jí užívají studenti a ke středověkým studentům tak nějak patří. Netvoří ani jádro sdělení a tak, přestože latinou nevládnu, neuniká mi nic z děje.

Prozatím mám přečtené první tři knihy z celkového počtu jedenácti. Vynechám-li tu třetí, která by pro mě (člověka bez základní znalosti města Paříže) ani v románu nemusela být, nejsem Hugovým dílem znuděná a už teď klidně prohlásím - tento román si ráda přečtu až do konce.

(Pro obyvatele Paříže, nebo znalce tohoto jistě překrásného města, musí být zajímavé porovnávat město kdysi a dnes. Jak jednotlivé ulice zanikaly, přejmenovávaly se, měnily... A jaký je to asi pocit, číst si v románu a zjistit, že se děj odehrává ve vaší ulici a vy najednou víte, kde přesně to bylo...)

další, prosím ...

Počasí se před víkendem ukázalo plné rozmarů. Po krásných jarních teplotách se rozpršelo a nezdá se, že by si to počasí chtělo rozmyslet.

Ulehneme proto s knihou. Vybrala jsem si román Chrám Matky Boží v Paříži od klasika světové literatury Victora Huga (román vychází také pod názvem Zvoník od Matky Boží). Kniha se dočkala nejednoho filmového zpracování (dokonce i animovaného). Na filmy je ale zatím času dost.

V minulostí (už opravdu dávné) jsem od Huga přečetla romány Bídníci (či je-li libo Mizerové) a Muž, který se směje. Řekla bych, že Muž, který se směje, je ten smutnější. Přeci jen, ten první končí optimističtěji.

Tak vzhůru do Paříže!

kniha # 7 Tulák po hvězdách

název: Tulák po hvězdách
originální název: The Star Rover
autor: Jack London
prvně publikováno: 1915

------------

moje vydání

nakladatelství: Labyrint
rok vydání: 2001
počet stran: 333
ilustrace: Rudo Prekop (černobílé fotografie)






Odjakživa jsem věděl, že znám i jiné doby a jiná místa.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Rád bych to věděl...

Vypravěč, Darrell Standing, sedí v cele smrti, kde sepisuje svůj příběh - příběh odsouzeného zločince, který je označen za nenapravitelného. Popisuje kruté a surové chování zhovadilých dozorců. Bití, mučení, samovazba i svazování do svěrací kazajky jsou na denním pořádku.

Uvěznili tělo, ale ducha spoutat nedokázali. Darell se díky dalšímu vězni odsouzenému k samovazbě - Edu Morrellovi - (dorozumívají se pomocí šifrovaného ťukání na zeď) naučí umění "malé smrti". Když je člověk sešňerován v kazajce tak těsně, že má krevní oběh přiškrcen natolik, že se dostane na pokraj svých sil, kdy už nevěří, že je možné zůstat na živu, uvede se do stavu podobnému katalepsii. Jen díky tomu přežívá, i když by měl být dávno mrtev.

Co se v tomto stavu děje se Standingem? Putuje napříč svými minulými životy. Je chlapcem Jessem, poustevníkem, dobrodruhem Adamem Strangem, válečníkem Ragnarem Lodbrogem a mnoha dalšími.

Darrell fyzicky trpí ataky dozorců i správců věznice - obžalovává hrozné vězeňské poměry. Sám byl odsouzen za vraždu kolegy. A tak, i když je podrobován násilí, bych se mohla zeptat, jestli má právo stěžovat si. Vždyť spáchal vraždu a požaduje slušné zacházení. Vím, že je mučen pro něco, co neudělal - chtějí, aby prozradil, kde je ukryt dynamit, který ale ve skutečnosti vůbec neexistuje - ale tahle otázka by se dala přenést i mimo knihu, obecně. Má nárok vrah na milost? Uctivé jednání? Může se dožadovat lidského zacházení, kterého sám v určitý moment nebyl schopen? Tohle by bylo téma pro opravdu emotivní diskuzi.

ukázka ilustrace - Rudo Prekop

  

 

ukázka ilustrace - Rudo Prekop

Hmota je velká iluze. To znamená, že hmota se projevje tvarem a tvar je zdánlivý.

Ženský faktor vysvětluje mnoho mužských věcí.

Člověk je velice divný tvor, věčně nenasytný, věčně nespokojený, věčně nesmířený s Bohem i sám se sebou, jeho dni jsou plné neklidu a marného úsilí, jeho noci překypují planými sny, rozmarnými a pochybenými tužbami.

Prožil jsem za dlouhé věky mnoho životů. Člověk jako jednotlivec neučinil za posledních deset tisíc let žádný morální pokrok. Tvrdím to s naprostou jistotou. Rozdíl mezi nezkroceným hříbětem a mezi trpělivým koněm je jen rozdíl cviku. Cvik je jediný mravní rozdíl mezi dnešním člověkem a člověkem před deseti tisíci lety. Pod tenkou slupkou mravnosti, kterou si vyleštil na svém povrchu, je to týž divoch jako před deseti tisíci lety. Mravnost je jmění společenské, přírůstek získaný za věky utrpení. Z novorozeněte se stane divoch, nebude-li cvičeno, leštěno abstraktní mravností, tak dlouho shromažďovanou.

ostrov žen spisovatelek

Na internetových stránkách lidovky.cz vyšel krátký článek o příbytcích slavných anglických spisovatelek - A. Christie, J. Austen, sestry Brontëovy a V. Woolfová - které můžete navštívit. Jsou otevřené a přístupné turistům.
Článek s názvem Anglie: ostrov žen spisovatelek. Vydejte se sem s knihou v ruce naleznete zde

malá smrt Darrella Standinga

Kniha se nám pěkně rozjela. Darrell pomocí "malé smrti", kdy se uvede to stavu podobnému komatu, cestuje minulými životy. Co mu také zbývá? Je uvězněn do konce života v samovazbě a navíc prakticky neustále sešněrován do svěrací kazajky. Z útržkovitých vzpomínek sestavuje jeden dobrodružný příběh za druhým. Ocitáme se v době kolonizace amerického západu, na území dnešního státu Korea, v předkřesťanském Jeruzalémě ... Knížka, která se ze začátku tvářila jen jako "filozofické" dílo o tom, jak je duše nepolapitelná, i když její schránka - tělo - zaživa uhnívá se tak stává "něčím víc". Jack London nezklamal a potvdil, že je mistrem dobrodružné literatury a nejenej nejím. Myšlenky a příběhy jsou vyvážené, takže než vás začnou unavovat filozofické úvahy už čtete některý z příběhů a naopak.

kniha # 6 Není kouře bez ohýnku

název: Není kouře bez ohýnku

originální název: The Moving Finger

autor: Agatha Christie

prvně publikováno: 1942

------------

moje vydání

nakladatelství: Odeon
rok vydání: 1982
počet stran: 146
ilustrace: žádné (kresba na obálce Adolf Born)

Jerry Burton přijíždí se svou sestrou Joannou do malého městečka Lymstock, aby se zotavil ze svých zranění, která utrpěl při havárii. Brzy po jejich příjezdu začnou obyvatelé ospalého městečka dostávat oplzlé anonymní dopisy. Nic z jejich obsahu se nezakládá na pravdě, obsahují pouze nechutné, sprosté a sexistické narážky. Nikdo anonymům nevěnuje velkou pozornost, většinou končí spáleny v krbu. Někteří obyvatelé dokonce ani nechtějí přiznat, že takové dopisy obdrželi. Všichni autorství přisuzují nějakému pomatenci a tak se jimi příliš nezabývají. Policie se začne o dopisy zajímat v momentě, kdy paní Symmingtonová spáchá sebervaždu poté, co obdrží další z těchto dopisů. Nedlouho nato následuje vražda služky v domě Symmingtonových, Agnes. Viděla snad, kdo vložil Symmingtonovým anonymní dopis do schránky? Nebo bylo všechno úplně jinak?

Postavou, která vraždu vyřeší, je slečna Marplová. V knize nastoupí na scénu až v jejím závěru. Spíš se tam dvakrát jen mihne a na konci celou záhadu objasní. Škoda, protože tohle bylo moje první knižní setkání se slečnou Marplovou.

kniha # 5 Plavý kůň

název: Plavý kůň
originální název: The Pale Horse
autor: Agatha Christie
prvně publikováno: 1961

------------

moje vydání

nakladatelství: Práce
rok vydání: 1984
počet stran: 184
ilustrace: Olga Ptáčková

Tentokrát se budeme pohybovat na tenkém ledě okultismu. Je zavražděn otec Gorman, který odchází od zemřelé ženy - ta mu nadiktovala několika jmen.  Seznam je nalezen ukrytý v jeho botě. Kdo jsou tito lidé? Co je spojuje? Většina z nich je mrtvá, ale všichni zemřeli přirozenou smrtí. Je tedy vyloučeno cizí zavinění či úmysl. Či snad....?

Mark Easterbrook pátrá po příčinách úmrtí lidí ze seznamu. Sám nenachází žádnou spojitost mezi jmény a vraždou. Až na domácí slavnosti u přátel se seznámí s trojicí čarodějnic. Z rozhovoru s jednou z nich vyplyne, že pokud se chce Mark "zbavit" nějaké osoby a to aniž by došlo k jakémukoliv kontaktu s ní nebo násilí, jde o věc velice jednoduchou. Vše se stane pomocí černé magie (samoržejmě to není zadarmo) a naprosto legálně. Stačí si jen vsadit, že určitá osoba zemře například do konce měsíce. Mark by si samozřejmě vsadil, že je to věc naprosto nemožná a v případě, že by prohrál, propadla by jeho sázka druhé straně. Protože chce odhalit, kdo stojí za vraždou kněze a nejspíš i lidí ze seznamu, zosnuje plán. Jeho známá Zrzka se vydává za jeho manželku a té se Mark potřebuje zbavit. Vsadí si a požádá čarodějnice o pomoc. Zúčastní se magického rituálu, který má způsobit Zrzčinu smrt. O několik dní později si dívka začne stěžovat na chřipku. Nepomáhají žádné léky a nemoc začíná být smrtelně vážnou...

(objevuje se zde postava vikáře Dane Clathropa, ale především jeho ženy Dane Calthropové - stejně jako v knize Není kouře bez ohýnku)

"Snad ses nezamiloval," obvinila mě Rhoda. "Ano, tak to bude. Láska na muže působí velice neblaze - otupuje jejich rozum. U žen je tomu právě naopak - jsou na vrcholu světa, září a láska je zkrášluje. Je to komické. Ženám to dělá dobře a muži vypadají jako tupohlavé ovce."



sobotní potěšení

Pes nemocný a tak jsem si musela udělat alespoň nějakou radost. Navíc vidina dne z poloviny stráveného v supermarketu na náladě taky nepřidá.

vydání románu z roku 2001, které
mám v knihovně

Euromedia, 2001
edice KLASIKA



Miluji period drama a Jane Austenová je mezi filmaři více než oblíbená. Ale číst jí? No, už hooodně dlouho mám ve skříni její knihu Emma. Ještě když jsem byla na základní škole, přišla mi z knižního klubu (kterého v té době byla mamina členkou). Objednala jsem si jí potom, co v televizi běžela filmová adaptace této knihy s Gwyneth Paltrow v hlavní roli. Bohužel jsem jí po pár stránkách odložila do knihovny, kde zůstala do dnes. Přišel ale čas to změnit.

V polici s několika knihami (v Písku v Tescu není velký výběr) ležela kniha s názvem Pýcha a přemlouvání. Tak tenhle název jsem ještě neslyšela. Opravu to napsala Jane Austenová? Nebo se zase někdo zkouší přiživit? Musela jsem si přečíst informace vydavatele, abych se dověděla, že takto se rozhodli přeložit román Persuasion. Jako by nestačilo, že už se v češtině vydával pod názvem Anna Elliotová. Ono vůbec problematika překladu názvů by vydala na dlouhý článek, ale nejsem zrovna člověk k tomu povolaný. Jen si stačí pamatovat, že Persuasion, Anna Elliotová a Pýcha a přemlouvání jedno a totéž jsou....

Ještě mi zbývá více než polovina knih na seznamu a tak si budu muset ještě pěknou chvilku počkat. Už teď se ale těším až si přečtu novou knihu a pak se pustím do té tolik let odložené Emmy.

A tady už je obálka mé dnešní radosti. Musím pochválit moc hezký obal. Ten obrázek je opravdu krásný.

nakladatelství LEDA
a nakladatelství Rozmluvy 2010,