kniha # 17 Dopis Kláře

název: Dopis Kláře
originální název: Dopis Kláře
autor: Valja Stýblová

prvně publikováno: 1963

------------

moje vydání

nakladatelství: Československý spisovatel

rok vydání: 1985

počet stran: 195 (kniha má 360 stran)

ilustrace: Karel Teissig

Až do dnešního dne jsem si myslel, že jsem šťasten, Kláro, až do toho osudného okamžiku.

 xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx 

Nenávidět průzračně lhostejné tváře lidí, kteří nic nezavinili, nenávidět matčin soucit, sám sebe nenávidět, anebo, což je ještě horší, sám sobě podle odpustit.

Příběh psaný formou dopisu. Viktor (bezpečnostní technik) píše dopis své ženě Kláře (zdravotní sestra). Manželi jsou krátce - teprve rok. Přesto jejich manželství dostává nemalé trhliny. Částečnou vinu na tom nese i Vikrotova matka, která zasahuje do domácnosti mladých manželů.

Oba jsou tak rozdílní - Viktor, muž typu "kam vítr - tam plášť", ustupuje nejen své matce, ale i vedení továrny, kde pracuje. Jeho prací je stát za zaměstnanci továrny, přesto ustupuje řediteli, aby se mohl plnit plán výroby. Navíc svou práci neodvádí tak, jak by měl. Vše hladce prochází. Ale znáte to: "Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu ..." Mladá dělnice odjíždí z práce na kole, je omámená benzínovými výpary a skončí pod koly automobilu. Viktor měl dohlížet na koncentrace výparů v továrně, ale protože ustupoval řediteli, docházelo k porušování hygienických předpisů. Navíc řediteli neustupoval proto, že by na něj byl vyvíjen nátlak, ale proto, že se chtěl vedení stavět do očí, nemít žádné problémy a hlavně být "nahoře" dobře zapsán. Oproti tomu Klára je naprosto jiná. Přímočará, jakýkoli alibismus, lež, podvod jsou jí naprosto cizí. Narozdíl od svého manžela je i velice oblíbená. O to hůře nese rozpory s tchýní a poté celou situaci okolo úrazu mladé dívky, jejíž rodina jí byla navíc velice blízká. Manžel se pro ní stává zklamáním.

"Člověk se musí učit, učit a zase učit," říkal jsem jim. "Denně se učte, jinak se hromadí neznalosti, které je nutno zakrývat. Ale jednou přijde chvíle a  všechno diletantské z vás spadne jako hezké šaty ledabyle ušité, a budete stát obnaženi a bezradní. Pak už je pozdě, protože dnešní doba je jako rychle jedoucí stroj. Nikdo si nesmí dovolit zůstat pozadu, vypadnout z toho letícího rychlíku."

Kniha není nijak dějově bohatá. Hlavním tématem je odpovědnost. Viktor se ze situace snaží vykroutit jakýmkoli způsobem. K podvodu přinutí i svou ženu, která přijde o všechny ideály, které o svém manželovi měla. Její vystřízlivění je bolestivé. Velice lituji zklamané Kláry - sama v manželství mlčky snášela ústrky od své tchýně, protože věřila, že manžel stojí za ní. Viktor má plnou hlavu myšlenek, jak zamaskovat své profesní pochybení. A Klára se stane jen prostředkem, jak toho dosáhnout. Naproti tomu Viktora mi není líto ani trochu. Ano, udělal chybu. Ano, může se to stát každému. Ale způsob, jakým se snaží ze situace dostat .... je prostě odporný. Kope okolo sebe jak může, je mu naprosto jedno na koho hodí bláto, jen aby on sám zůstal čistý. Chvilkami se sám cítí téměř jako obět. Slaboch, který si není schopen přiznat svůj díl viny a přijmout za ní odpovědnost. Občas v sobě objevuje pocit viny, chuť se přiznat, ale jeho alibismus je silnější. 

Sašenka

název: Sašenka

originální název: Sashenka

autor: Simon Montefiore

prvně publikováno: 2008

------------

moje vydání

nakladatelství: BB/art

rok vydání: 2010
počet stran: 452

ilustrace: žádné

„Románový příběh z neromantické doby“

Takovým podtitulem se chlubí román o dívce z bohaté židovské rodiny. Podle toho, co píší na zadní straně knihy, je hlavní hrdinka Sašenka Zeitlinová skutečná postava (zajímavé, že autor v poděkování píše o Sašence jako o fiktivní osobě, ale takových lidí bylo v revoluci mnoho, je proto možné, že nějaká Sašenka skutečně existovala). Autor knihy Simon Montefiore je historik a autor literatury faktu.

Autor Simon Montefiore o svém románu Sašenka:

Hlavní hrdinka mi byla ze začátku natolik protivná, že jsem si nebyla jistá, zda k ní budu cítit něco jiného než čistou antipatii. Byla by to škoda. Jak bych se o ní mohla bát, prožívat její strach ... kdyby mi lezla na nervy. Naopak bych si spíš přála se jí co nejdřív zbavit. V druhé části to bylo dokonce mnohem horší - už jsem si o ní myslela, že je to blbá bolševická kráva, co sama sebe označuje za intelektuálku.

první část: Petrohrad 1916

Sašenka, členka význačné a bohaté rodiny Zeitlinových, se přidává na stranu bolševiků. Zatím jsou nelegální a tak roznáší letáky, přednáší, získává dělníky na jejich stranu ... To vše pod vedením svého strýčka Mendela. Je permanentně pod dozorem tajné policie a stýká se s členem Ochranky - netuší, že se s ní Sagan stýká jen kvůli informacím. A pak to přijde - revoluce.

druhá část: Moskva 1939

Sašenka téměř čtyřicetiletá - nyní již ne Zeitlinová, ale Palicynová - je ženou vysoce postaveného Palicyna. Píše do socialistického ženského časopisu, je stále zarytou bolševičkou - zbožňuje Stalina i stranu, opovrhuje vším buržoazním - ALE nosí šaty šité v zahraničí, bydlí v domě po ropném magnátovi a vlastní ještě luxusní chatu s americkou ledničkou. K chatě patří i lokaj, řidič (který řídí limuzínu) a chůva. Taková normální socialistická rodinka. Sašenka Palicynová káže vodu, ale sama je denně opitá vínem.

Na tuhle knihu jsem se opravdu těšila, už dlouho jsem okolo ní chodila v obchodě. Ale za druhou část jsem se nedostala. A to jsem se hodně přemáhala. Kniha mi opravdu nesedla. Jen se ve větě objevilo jméno Sašenka, už jsem odfrkávala a zavírala knihu. Takové znechucení jako ona ve mě snad ještě žádná literární postava nevzbudila. Tohle se prostě nedalo.

kniha # 16 Mne soudila noc

název: Mne soudila noc

originální název: Mne soudila noc
autor: Valja Stýblová

prvně publikováno: 1957

------------

moje vydání

nakladatelství: Československý spisovatel

rok vydání: 1985

počet stran: 152 (kniha má 360 stran)

ilustrace: Karel Teissig

Půlnoc

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

"Já!"

 

Velice kratičký román psaný ich formou. Medik Jan (vypravěč) si s přítelem Albertem tajně přivydělávají prováděním zakázaných potratů. Jednou Jana požádá jeho sestra Stanka, aby jí pomohl od nechtěného těhotenství. Tohle měl být poslední potrat. Pak by toho nechal .... Své sestře chtěl zmírnit bolest před zákrokem a proto jí injekčně podal morfium. Vše se zvrtne a Stanka zemře ...

Jak je to s přerušením těhotenství? Má právo se každý rozhodnout sám, nebo je to také záležitost společnosti? Je interrupce vražda? Od kdy ano? Kdy se zárodek stane člověkem? Hned v okamžiku početí, když začne být viditelný rozdíl mezi lidským plodem a zvířecím, až od okamžiku, kdy se prvně nadechne????

To jsou otázky, které si Jan často klade. Nejvíc před tím, než se uvolí začít Albertovi pomáhat s kyretážemi. Klientky jsou různé - od žen žijících v bídě, ženy, které se "zapomněly" až po bohaté paničky, kterým by dítě snížilo životní úroveň.

Autorem je Valja Stýblová, vystudovaná lékařka, profesorka neurologie, přednostka kliniky ... Román od člověka více než povolaného.

Odsuzujeme.
Všichni, bez výjimky, bez slitování. A přece už věřím, že každý z nich by byl schopen téhož činu sám, ne vždycky snadno, ale nakonec by našel omluvu pro sebe, aby se mohl vyjmout z toho zavrženíhodného zástupu. On přece mezi ně nepatří. Jeho případ je zvlášní, okolnosti, prostředí. To je něco jiného.

     Nebyl bych - křičelo mi hluboko v lebce.
     Nikomu bych nechyběl - nebyla by to smrt osoby, kterou známe, nikdo by nikdy nespatřil nenarozenou tvář, nikdo by se nebál mé nenávisti a netoužil po mé lásce. Nebyl bych v prostoru, nebyl bych ani myšlenkou, ani dechem. A ani pro mne by nebylo nic, nic! Nebyl by tedy svět. Kdyby mi stokrát tvrdili, že by existoval, nevěřím, že by byl vzduch a den a láska beze mne. Já bych ji neznal, nebyla by tedy.
     A kdyby mě nikdo nepohřešoval a lidé se bez mého svědectví rodili a umírali, jaká absolutní spravedlnost by to mohla připustit? Jardo Šádku! Já, klíčící plod v mateřském těle, tak to cítím teď, kdy mě úžas naplňuje až po okraj. Není pro mne svět, dokud mě někdo nepočal a pokud jsem nevzklíčil. Ale pak už rostu já, Já, dovolte mi žít, ustupte přede mnou, rozevřete paže, tak sobecky zaťaté, a nastavte je pro mne.
     .............
      Alberte, zadrž ruku, polyp zůstane polypem a sedmikráska sedmikráskou. Ale zárodek se zakoření, saje mízu, rozhází do buněk zděděné, zázračné, přenosné atomy, které zpečetí člověka a dají mu znak lidství.
     Zadrž, Alberte, protože ty můžeš darovat krásu očím, odsouzeným k věčné tmě, a můžeš oživit pahýly rukou, na kterých jsou jen předurčením znát prsty. Můžeš dát zdarma rozkoš a neřest srdci, které ještě nebije. Ale ty jsi kat. Já také, vím. Popravuješ, ale neodsouzeného, zatracuješ člověka bez úst, bezbranného rozbíjíš hmotu a rveš na kusy naději.
     A najednou mě strhl druhý, protichůdný extrém. Sociální důvody? I kdyby měl člověk přijít do hadrů a prožít život bídy, smrt z hladu, pro jeden světlý paprsek v tom životě jej nesmím zatratit.
     Uvědomil jsem si celou silou své existence, že miluji život, že na něm lpím, že ho mám tím raději, čím méně vidím za práh začátku a konce. Že to největší a nejsilnější, co jsem kdy cítil a pocítím, je vědomí, že existuji, že jsem nabral svět do nervových spletí, které tvoří smysly, a nic, nic nevyrve jedinečný nenapodobitelný, i když třebas bezcenný buněčný útvar. Neopakuji se. Já. I když zapadnu a zmizím, byl jsem a nikdy, co věčnost potrvá, nevyskytne se táž kombinace prostoru a času, která stvořila mne.

 

kniha # 15 Sittafordská záhada

název: Sittafordská záhada

originální název: The Sittaford Mystery

autor: Agatha Christie

prvně publikováno: 1931

------------

moje vydání

nakladatelství: Orbis (edice Kobra)

rok vydání: 1970

počet stran: 186

ilustrace: žádné

Detektivní příběh s nádechem mystiky. Na Sittafordském sídle se koná seance při které jsou vyvoláváni duchové a jsou jim kladeny různé otázky. Oni potom odpovídají pomocí stolečku, který vyťukává jejich vzkaz. Obyčejná večerní zábava - takových seancí už pořádali. Ten večer je ale vše jiné, děsivé. Poslední vzkaz je pro majora Burnabyho. Duch mu oznamuje, že jeho přítel - kapitán Trevelyan - je mrtev. Po skončení seance jsou všichni bez nálady. Major nemá klid a přesto, že je sněhová kalamita, rozhodne se dojít svého přítele navštívit do nedalekého města. Když se mu přes všechny ty závěje a sněhovou bouřku podaří dostat se do Exhamptonu najde přítele mrtvého ...

Z vraždy je obviněn Jim Pearson a vzat do vazby. Jeho snoubenka Emili Trefusisová tento fakt nechce pasivně přijmout a pokusí se vypátrat, kdo má vraždu na svědomí.

Jako vždy je vrahem ten, koho bych hádala nejméně. Tentokrát jsem si sama nikoho nevytypovala - podezřívala jsem snad úplně všechny - mimo Emili. Kdybych si jméno vraha zkusila odhadnout jen tak, možná bych měla větší úspěšnost. Ať se snažím, jak se snažím, nikdy se netrefím. A přitom je to tak logické - vše je v knize zmíňěno, nic autorka nezatajuje .... přesto se snad nikdy nedovtípím. Naštěstí mi zbývá ještě dost knih od Agathy Christie k přečtení - možná si jednou tak vytrénuji pozornost i logiku a podaří se mi uspět.

A jak jste na tom vy? Jste z knihy sami schopní vydedukovat vraha? Přesto, že je to logické - přijde mi nemožné uspět.