Julian Smith - I´m reading a book

video s českými titulky si můžete otevřít zde VideaČesky

kniha # 14 Heidi, děvčátko z hor

název: Heidi, děvčátko z hor

originální název: Heidi
autor: Johanna Spyri (převyprávěl Bohumil Říha)

prvně publikováno: 1880
------------

moje vydání

nakladatelství: Albatros (edice Jiskřičky)

rok vydání: 1971

počet stran: 170

ilustrace: Daniela Hahnová

 

Nápadné ticho.

xxxxxxxxxxxxxxxxxx

Protože si už řekli všechno.

Příběh malého děvčátka jménem Heidi, kterou její teta odvede k dědečkovi do hor, protože jí zámožná rodina nabídla dobře placenou práci a děvčátko by nemohla vzít sebou. Děda nemá v kraji dobrou pověst – táhne se s ním jeho minulost světáka – lidé se mu straní a odmítají ho přijmout mezi sebe. Konrád proto na lidi zanevře a žije v ústraní vysoko v alpských horách. Pryč od lidí a od pomluv.

Dědeček se vnučky ujímá. Zamiluje si jí hned první den, ale nedá to na sobě vůbec znát. Dívenka chodí pást kozy s chlapcem Petrem, místním pasáčkem koz.

Její ničím nerušené dětství zkazí návrat tety Běty, která sebou dívku odvede do města k zámožné rodině. Zde má dělat společnici dívce Kláře. Klára je děvče dvanáctileté, z dobré rodiny, ale nemocné. Své dny tráví upoutaná v kolečkovém křesle. Heidi jí má dělat společnici, protože je nezkažená a bezprostřední na rozdíl od ostatních městkých dětí.

Heidi dělá společnost Kláře, naučí se číst a psát, z dívek se stanou přítelkyně. Po nějaké době se Heidi začne stýskat po dědečkovi tak moc až z toho onemocní. Na doporučení lékaře pošlou dívku zpátky domů do hor. O měsíc později do hor přicestuje i Klára. Díky horskému vzduchu a místní stravě Klárka zesílí natolik, že se může pokusit chodit.

Kdysi jsem viděla jednu z verzí filmového zpracování této švýcarské knihy. Nikdy jsem jí ale jako dítě nečetla - až teď. Mám neustále pocit, že jsem o něco připravená. Knihu převyprávěl Bohumil Říha - nevím, jak tomu mám rozumět. Je to myšleno tak, že knihu upravil pro české děti? Bohužel musím konstatovat, že už jsem prostě možná jenom příliš stará na dětské knihy. Přesto - myslím, že Heidi, děvčátko z hor je jedna z nejhezčích knih pro děti.

Dodatek/Upgrade:

Dnes jsem si zkusila vyhledat knihu na internetu a mé podezření se potvrdilo

- v českém vydání se mi nepodařilo najít přeloženou

a hlavně NEUPRAVENOU verzi tohoto díla.

Nalezla jsem několik cizojazyčných překladů Heidi a všechny měly přes 300 stran.

Takže kniha na českém trhu (bohužel i starší překlady a vydání)

je zjednodušená (zkrácená a upravená) pro mladší čtenáře.

Mám tedy smůlu.

Stejně tak v případě knihy Tajná zahrada od Frances Hodgson-Burnettové

(alespoň podle některých e-shopů je tomu tak).

kniha # 13 Claudius bůh a jeho žena Messalina

název: Claudius bůh a jeho žena Messalina

originální název: Claudius the god and his wife Messalina

autor: Robert Graves

prvně publikováno: 1935

------------

moje vydání

nakladatelství: BB art

rok vydání: 2006

počet stran: 471

ilustrace: žádné

Dva roky už uplynuly od té doby, co jsem dopsal dlouhou historii o tom, jak jsem já, Tiberius Claudius Drusus Nero Germanicus, mrzák, koktavec a hlupák rodiny, který svým ctižádostivým, krvežíznivým příbuzným nestál ani za to, aby ho popravili, otrávili, donutili k sebevraždě, poslali do vyhnanství na pustý ostrov nebo umučili hladem (tak si totiž jeden druhého odklízeli z cesty), tedy jak jsem je všechny přežil, dokonce i svého šíleného synovce Gaia Caligulu, a jak mě jednoho dne zcela neočekávaně provolali poddůstojníci palácové stráže císařem.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Aiacos ho předal svému propuštěnci Menandrovi a ten mu přidělil práci soudního písaře.

V úvodu se ještě na několik kapitol vracíme k událostem, které se udály dávno před Caligulovým zavražděním. Ve svém vyprávění se zabývá přítelem z dětství Herodem Agrippou. Herodes má velký vliv na Claudiovo rozhodnutí přijmout titul caesar.

Nový císař má nesnadný úkol - uklidit svinčík po svém synovci Caligulovi. Zruší spoustu nesmyslných svátků, které synovec zavedl a zruší jeho božství. Státní pokladna je prázdná a je třeba jí znovu zaplnit.
Císař se opravdu snaží. Nechává přebudovat přistav v Ostii, aby Řím netrpěl nedostatkem obilí, které se z velké části musí dovážet z Alexandrie, podílí se na soudnictví, zruší mnoho krutých a nesmyslných trestů ... Navíc nezapomíná na lidi, kteří jej podporovali v době, kdy byl "hlupákem Claudiem".

Claudiova výprava do Británie mu přinese vojenský úspěch. Podrobí si jižní část Británie. Ve válečné výpravě zužitkuje své znalosti z historie a taktiky. Ačkoli nikdy nebyl vojákem, dokáže pomocí strategie ovládnout bitevní pole.

S vybíráním a jmenováním osob do různých funkcí mu pomáhá jeho mladá žena Messalina. Claudius nemá absolutně žádné tušení, co se děje v manželčině ložnici a tak sebou nechává snadno manipulovat ženou, kterou nadevšechno milule a je přesvědčen, že i ona miluje jeho. Messalina nechává chytrým způsobem ostranit lidi o kterých se domnívá, že by mohli manželovi něco prozradit o jejích četných nevěrách nebo jí nejsou po vůli. O jejích nevěrách ví ve Městě úplně každý - mimo Claudia. Způsob, jakým Messalina vše zařizuje, budí dojem, že Claudius o jednání své ženy ví a schvaluje je. Proto se mu nikdo neodváží říci pravdu do očí. Několik let ho takto vodí za nos, až ... Až císařova bývalá milenka Calpurnie pozná, že Messalinina drzost a sebevědomí dorostly takové míry, že už se nebojí ničeho. Ani státního převratu.

Ačkoli se Claudius zařekne nikdy se neoženit, nevydrží mu jeho přesvědčení dlouho. Vezme si svou příbuznou Agrippinu a adoptuje jejího syna Nera. Císař rezignuje na jakýkoli odpor, snahu a veškerou činnost a vše nechává řídit ctižádostivou Agrippinu. Ta je sama udivená, jak snadno jí vše vychází.

Dověděl jsem se, že v Thesálii se provozuje sport, který má výhodu jednak v tom, že skýtá vzrušující podívanou, a jednak je levný. A tak jsem ho zavedl v Římě místo dosavadních zápasů s levharty a lvy. Byla to hra s divokými býčky. Thesálci zavřeli zvíře do těsné ohrady, pak je vypustili a vydražďovali tím, že mu do kůže vráželi ostré šipky, jen zlehka, aby je neporanili, ale přece dost důrazně, aby mu to bylo nepříjemné. Býček se po nich rozehnal, a tu mu hbitě uskakovali z cesty. Neměli žádnou zbraň. Někdy ho klamali barevnou látkou, kterou si drželi před tělem, a když býček na látku zaútočil, v posledním okamžiku jí máchli pryč, aniž se sami hnuli z místa. Býček se vždycky vrhal na pohybující se látku. Nebo když býk zaútočil, rozběhli se zápasníci proti němu a buď ho s mohutným odrazem naráz přeskočili, anebo mu doskočili na chvíli na zadek a teprve pak seskočili na zem. Býček se postupně unavil a oni dělali ještě odvážnější kousky. Jeden muž například dovedl stát zády ke zvířeti, hluboko předkloněný s hlavou mezi koleny, a když se na něho býk hnal, udělal zápasník salto vzad a přistál mu nohama na plecích. Byla docela běžná podívaná na býka pádícího kolem arény s mužem na zádech. Jestliže se zvíře dlouho neunavovalo, proháněli ho dokola a seděli mu na zádech jako na koni, levou rukou ho přitom drželi za roh a pravou mu kroutili ocas. Když už se zdálo hodně vyčerpané, popadl je hlavní zápasník za rohy a potýkal se s ním, až je složil. Někdy je chytil ještě za ucho a táhl je tak k zemi. Tento sport poskytoval opravdu zajímavou podívanou a být nejednou zasáhl a zabil muže, který si s ním příliš zahrával.

Většina lidí - to je má zkušenost - není ani ctnostná, ani zkažená, ani dobromyslná, ani zlomyslná. Mají od všeho trochu a nic z toho příliš dlouho. Šedivá prostřednost. Ale někteří lidé si přeci jen dokáží zachovat věrně svůj výrazný, ucelený charakter, a právě ti zanechávají v historii nejhlubší stopy.

Byla především naprosti bezcitná. Bezcitnost je vážná povahová chyba, ba naodpustitelná, pokud se snoubí s ozmařilostí, chamtivostí a nepořádností; ale ve spojení s bezmeznou energií a přísným smyslem pro řád a občanskou morálku nabývá docela jiného obsahu. Stává se vlastností božskou.

Nenapsal Platon, že vládu jednotlivce omlouvá jedině to, že jinak by se musel podrobit vládě lidí méně schopných, než je sám? Na tom něco je.

Pak řekl ještě něco, co se od té doby nejednou citovalo: "Jednu věc nikdy nepochopím, vznešení pánové: jek je možné, že vy, vládcové takového nádherného Města, kde jsou domy jako mramorové skály, obchody jako královské pokladnice, chrámy jako snové vidiny, o nichž nám vyprávějí naši druidové po návratu z tajemných návštěv v království Mrtvých, můžete ještě toužit po tom, abyste se zmocnili našich chudých ostrovních chatrčí?"

"V monarchii to nejde jinak," odpověděl, "i když je monarcha sebelaskavější. Staré ctnosti se vytrácejí. Nezávislost a upřímnost se nevyplácejí. Nejdůležitější ze všech ctností je umět správně odhadnout, co si panovník přeje. Člověk musí být buď dobrým monarchou jako ty, nebo dobrým dvořanem - jako já. Buď císařem, nebo hlupákem."

Pokračování knihy Já, Claudius v čtivosti nezaostává za svým předchůdcem. Mrtvých je zde podstatně méně. Claudius, původně smýšlením republikán, musí uznat, že jako císař dokáže mnohem více, než kdyby se měl handrkovat se senátem. Neustále se snaží, aby se Řím vrátil ke své bývalé slávě, kdy mohl být pro celý svět vzorem. On je jím i v Claudiově současnosti, ale už to není, co bývalo. Úplatky, pochlebování a podlézání, donašečství ... to vše i přes jeho snahy bují v míře nevídané. Těžko poznat, kdo je přítel a kdo zrádce.

best friend

kniha # 12 Já, Claudius

název: Já, Claudius
originální název: I, Claudius
autor: Robert Graves
prvně publikováno: 1934
------------

moje vydání

nakladatelství: BB/art

rok vydání: 2006

počet stran: 430

ilustrace: žádné



Já, Tiberius Claudius Drusus Nero Germanicus Takový a Makový atd. (teď vás ještě nemíním zatěžovat všemi svými tituly), jemuž kdysi, a není tomu tak dávno, přátelé, příbuzní a druhové říkali "Claudius Hlupák" nebo "Ten Clauduis" nebo "Claudius Koktavý" nebo "Clau-Clau-Claudius" nebo přinejlepším "strýček Claudius", chystám se teď vypsatu tu divnou historii svého života. 

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Rozhodně jsem si totiž neosvojil výsadu zralých historiků vyjadřovat se o věcech, které znám jenom povrchně.

Narodit se v antickém světě jako člověk stižený různými handicapy je problém. Takové nedostatky, jako je koktavost nebo dokonce fyzická nedokonalost, mohou mít fatální následky. Není to tak dávno, co před se Claudiovým narozením taková věc řešila pohozením dítěte - nebo jeho svržením ze skály. Claudius měl štěstí, že se od takovýchto praktik v době jeho dětství již opouštělo.

Neduživý a koktavý chlapec Clau-Clau-Claudius, považovaný za ostudu rodiny, vyrůstá mimo hlavní dění, v ničem se s ním nepočítá. Považují ho totiž za méněcenného - jeho neschopnost se vyjádřit, občasné slintání, časté stonání a fyzická slabost - to všechno zpočátku působí proti němu. Chlapci, jako neperspektivnímu členu rodiny, se nevěnuje žádná pozornost. Má své učitele, ale nikdo od něj nic neočekává. Studium je v podstatě jediná činnost, které se může věnovat celé dny. Maximálně toho využívá.

Život ve vysoké státní politice je plný nástrah a nebezpečenství. Hlavním lídrem, osnovatelem všech intrik, je Claudiova babička Livia. Sám vnuk o ní mluví jako o "bábě". Každého, kdo jí stojí v cestě nechá otrávit. Její osoba budí nejen v rodině velký respekt a strach. Neštítí se opravdu ničeho. Navíc ví o každém vše, nic jí neunikne, žádné tajemství se před ní neuchová - o to se stará propletená síť vlastních špehů. Na druhou stranu je její vliv na státní záležitosti velice prospěšný. Taková šedá eminence s ohromným vlivem. Ačkoli je císařem Augustus, faktickým vládcem je Livie - to ona mu našeptává všechna rozhodnutí, to ona řídí jeho kroky.

Po Augustovi nastupuje na trůn Tiberius. Za vším čím je stojí jediný člověk - Livie. Tiberius vládne dlouze a krutě. Jen kdyby se tak mohl zbavit Livie ...

Každý, kdo by jen budil zdání, že se může byť jen přiblížit vládcovskému křeslu, je sveden ze světa. Udavači mají veliký vliv a Tiberius s jejich pomocí nastoluje teror. Jako jedna z prvních obětí opouští svět živých Germanicus. Jediný, kdo uniká všem těm nesmyslným obviněním, intrikám a vraždám, je Claudius. Takový prosťáček nikomu nestojí ani za to, aby ho nechal otrávit. V krvavém šílenství se Tiberiovi vyrovná snad již jen jeho nástupce - Caligula.

Caligula krátce po svém jmenování prodělá přerod v Boha. A krvavé lázně propukají nanovo. Těžko mezi sebou jednotlivé císaře porovnávat, ale Caligula jedná rozhodně nejméně logicky. Bojuje s Neptunem, mluví s Jupiterem - často se i pohádají, spí s Dianou ... Vede velice nákladný život, v ničem se neomezuje. Jeho spotřeba peněz je šílená - stejně jako způsoby, jak potřebné peníze získává. Je jen otázkou času, kdy se najde někdo dostatečně odvážný, aby se ho pokusil zbavit. Ještě než se tak stane, stačí Caligula z rozmaru oženit svého strýce Claudia s krásnou Messalinou. Kniha končí Caligulovo vraždou a Claudiovým jmenováním císařem. Claudius je republikán, ale proti davu nic nezmůže. Navíc nedokáže odolat naléhání své ženy, Messaliny.

"Město, jež punská kletba týrá

a jemuž zlato hrdlo svírá,

zví, co je hrůzy plná míra.

Z živých úst vzletí roje hmyzí

a vlastní tvář mu bude cizí,

až přijde smrt a všechno zmizí.

Dnů padesát tří, deset jar

a Clau-Clau-Clau dostane dar,

touhu všech lidí, jeho zmar.

Bez přátel, které by měl rád,

koktavě bude klopýtat,

breptat a sám se cestou brát.

Až zmlkne, odvát v jiný svět,

tak za devatenáct set let,

lidé mu budou rozumět."

"Aby nevěsta neklopýtla přes práh namželova domu, když do něho poprvé vstupuje, je v Římě zvykem, že ji přes něj vždycky přenesou."


Cynicky bych mohla knihu nazvat antickou parafrází na Hollywoodský příběh. Koktavý, postižený a opovrhovaný Claudius unikne všem intrikám. Ač od něj nikdo nic nečeká - ujímá se císařského trůnu.

Já, Claudius mě opravdu bavil. I když se jedná o celkem bichly, děj ubíhá. Žádné kudrlinky, hezky přímý děj, takže se při čtení neztrácíte. Jen si musíte dávat pozor na rodinné vztahy - v těch se zamotáte celkem snadno. Dědeček si adoptuje své 2 vnuky, kteří se tak stanou jeho syny a třetího vnuka si adoptuje jeho strýc - kdo se v tom má vyznat? Naštěstí většina takovýchto postav je brzo otrávená a do děje se pak už nepletou.

Tohle období bylo opravdu šílené. Snadno a často se rozváděli. Ještě snadněji a častěji se trávili či jinak vraždili. Vláda přecházela z rukou jednoho šílence do rukou ještě většího. Vše se řídilo rozmary vrtošivých a pomatených panovníků, kteří měli neomezenou moc.